30-30-40

Návod,jak pořádně promrznout, propálit troje ponožky, roztavit pohorky, zamknout chatku č. 18, setkat se s Billem Gatesem a dát si cuc na kládě během necelých tří dnů

Do batohu napresovaného oblečením, ručníky a lahvemi minerálky ještě přihazuju posledních pár věcí,jako třeba zavírací nožík, 8-LED baterku (pravda svítí jich jenom sedm,ale to přece nevadí), mini repro a prodlužovačku,no prostě všechno co by se mohlo jenom trochu hodit pro třídenní pobyt v campu Olšovec v Jedovnici. Na programu je další školní výlet, který očekáváme s nadějí,že bude lepší než ty předchozí, kdy jsem hledali ztracené profesorky v Beskydech nebo kdy se po campu pohybovala mírně přiožralá individua a cestou zpátky se porouchal autobus.

Momentálně se už doopravdy chystám k odjezdu, táta slíbil,že mě na nádraží hodí autem,tak se nemusím stresovat cestováním zdejšími autobusy. Netrvá ani deset minut a jsem před nádražím. Táta se mě nevěřícně ptá na naši skupinku: „Tamto u dveří,to jsou vaši?” „Jo.” Očividně nevěří,že k nám patří i „ta dvě individua v uniformách”,jinak taky Filip a Vojta. Vylezu z auta,popadnu batoh a igelitku s palivem a jdu ke skupince. Pár lidí se nevěřícně diví,že se mi podařilo to všechno nacpat do tak malého batohu, to ale nikdo netuší že balení samo o sobě bylo už tak dost adrenalinovou záležitostí. No nic,už je čas se přesunout na nástupiště za chvíli odjíždíme do Zábřehu, pak pokračujeme rychlíkem do České Třebové a nakonec do Blanska, odkud pokračujeme speciálním autobusem přímo do campu. Přijel pro nás celkem pěkný minibus, přesně pro nás. Řidič se mi ale příliš nelíbí, podle vizáže ho tipuju na čerstvého držitele řidičského oprávnění patřičné skupiny a hrdého majitele dvojkového Golfu,který stojí před nádražím. Téměř do každé zatáčky byl náš borec až moc dlouhý a při míjení náklaďáku málem urazil zpětné zrcátko. Náš pirát silnic nás vyhodil asi po deseti minutách jízdy v solidně vypadajícím kempu u rybníka. Na chvíli jsme sedli před hospodu U šedýho vlka, za chvíli začalo mírně pršet,my jsme ale stále doufali,že zítra bude hezky. Za chvíli přeháňka přestala a náš profesorský doprovod nám měl ukázat chatky.

V areálu obrostlém tújemi jsme zahlídli pěkné chatky,některé byly dokonce zděné,takže jsme se už těšili na solidní ubytování. Za kempem stálo několik pofidérních dřevěných budov,hádali jsme to na staré sociální zařízení, skladiště, kůlny na nářadí nebo na objekty určené k demolici. To jsme ještě netušili,že v tom budeme bydlet. Spolu s Hankou,Mirkou a Maruškou jsme dostal kůlnu na nářadí č. 21 a všichni jsme byli instruováni, že v jednu vyjdeme směrem na Rudické propadání. Zapadly jsme do chatek, hned první,čeho jsme si všimly byly vyvalené laťky ve dveřích,ale to nevadí. Okno trpělo několika prasklinami a naprostou absencí závěsů nebo okenic. Patrové postele byly sešroubované jak to šlo, možná obsahovaly více vrutů, šroubů a hřebíků než dřeva. Na horní posteli bylo jenom asi půl metru místa a hned následoval zprohýbaný strop z děrované desky, popsaný nepříliš lichotivými narážkami na celý kemp a především na kvalitu stravy. Říkali jsme si že tak strašné to nebude,to byla ale dost fatální chyba. V jednu jsme byli tedy všichni nachystaní na odchod, ale počasí moc slibně nevypadalo, proto jsme odchod o hodinu odložili. Někteří se už vydali prozkoumat zdejší sportoviště a vyzvali skupinku z jiné školy na fotbálek, jiní přišli na to,jak stačí vysadit branku a dostaneme se do lesa, ještě jiní zase seděli před chatkami a sledovali dění okolo. Počasí se ale během půl hodinky zcela umoudřilo a my mohli vyrazit.

Šli jsme cestou kolem rybníka,přes most a lesní cestou až k jakýmsi skalám,u kterých jsme odbočili do lesa, po kořenech stromů jsme překonali sešup dolů a byli jsme tam. Jedovnický potok tady mizí ve skále a propadá mnoho desítek metrů dolů. Po zběžné prohlídce jsme vyšli zpět nahoru a dali si pauzu ve skalách, no, spíš jsme se trošku napili a vydali trochu prolézt skály. Skalním komínem se dalo z jedné malé jeskyňky vylézt až nahoru,což taky skupinka psychopatů udělala, ti menší riskéři to radši vzali na okolo a nahoře se všichni ve zdraví taky sešli a dali svačinu.

Pokračovali jsme v cestě a zanedlouho jsme došli do nedaleké vesnice,kde nám ve starém větrném mlýně měl za pětikorunu zdejší lidový vypravěč Děda Eda popovídat o historii Moravského krasu, zdejším mlýně a o speleologii. Za chvíli to třídní domluvila a my se nasáčkovali do malé místnůstky s původním vybavením, kde na nás čekal Děda Eda, věkem tak kolem sedmdesátky, seděl u stolu u kamen. Skoro všichni jsme si posedali na židle,jenom pár kluků zůstalo stát. „Toš ogaři, sednite si tu na zem. A ty,ogare,posaď se tu” Filip jenom zavrtěl hlavou a zůstal stát. Hned vedle dědova stolu na lavičce seděla Hanka. „Holka,vy se mňa líbíte,ukažte ruku,já vám dám razítko!” Hanka vyhrnula rukáv. „Ale esli vám tam ta barva bude držet,dyž vy ju máte takovů chlupatů!” Jakmile se děda přesvědčil,že barva držet bude, dal se do vyprávění. „Takže dámy a ogaři...” zadíval se na Mirku,která seděla naproti, „A vy jste ogar nebo žena?” Jakmile se uklidnil všeobecný záchvat smíchu,Děda pokračoval o historii mlýna a o zdejších jeskyních a ukazoval přitom obrázky na zdech. „A ty lopatky na mlýně,ty nésů původní,to tady byla vichřica a ty se tehdy rozbily na cimpr campr. Možu to říct,na cimpr campr,néní to sprosté? A kdybych řekl 'na sračku' to už by nešlo,jo?” Ujistili jsme ho,že výraz 'na cimpr campr' je adekvátní a děda tedy mohl pokračovat. „A jak tady sů ty jeskyně,byli jste na Rudickém propadání,tak tam vevnitř když sa to objevovalo,tak tam donésli devět dřevěnéch žebříků,osm se jich rozpadlo,ale ten deváté tam ta voda pozanášela sintrem,tady to mám na obrázku,takže ogaři,nepite vodu, zanesů se vám trubky. Pijte enem dobré pivečko, třeba to starobrňenské. Vodu nepite. A tak vite,co by měly pit ženské? Tak nélepší je sklinečka červeného vínečka,to aji moja stará,když si dá večer dvě deci tak je pak taková povolnější. No a teďka si móžete zajít navrch, tam máme ve vitrínkách nerosty, výrobky uměleckého kovářství a uměleckou litinu, nahoře mám mapu jeskyň, jednu umělů jeskyňku, horolezecků výstroj starů a novů a ve vitrínce lebku jeskynního medvěda a tři netopýry. A než půjdete,kdyby jste si chtěli něco kůpit tak vzadu je obchod,tam mužete panim učitelkám kůpit sodovku, sobě ruma, nějaké oplatky, cuc na špejli, cuc na kládě...” Opět jsme se začli synchronizovaně řezat smíchy. „No a kdyby někdo potřeboval na malou,jako se jít vychcat,tak za rohem v téj bílej budově....” To už jsme fakt začli řvát všichni do jednoho. Bleskurychle jsme prolítli expozici a vypadli ven z mlýna s tím,že se ještě stavíme ve starém kaolinovém lomu. Zatímco smích z dědových hlodů nás ještě nepřecházel a hoši pilně řešili, co to asi je ten cuc na kládě, vydali jsme přes vesnici k lomu.

Před moderním kostelíkem na rozcestí dvou polních cest jsme se zastavili, Brožová asi měla momentální zatmění mysli a zapomněla na cestu. „Teda já jsem teďka úplně mimo!”, prohlásila, hledaje v batohu mapu. „To nevadí, hlavně že to přiznáte.” trošku jsem zavtípkovala na téma minulého výletu, pár lidí chytlo záchvat smíchu z adrenalinového hledání profesorek na Lysé a po několika sekundách studia mapy jsme nakonec cestu našli. Do lomu jsme došli za chvíli,podlezli jsme závoru a po cestě jsme se vydali do lomu. Pohled to byl takřka uchvacující, ohromná díra do země s poměrně prudkými stěnami zbarvenými bílou a červenou hlinkou a místy porostlými borovicemi, na dně lomu jezírko s kalnou vodou a na kousku suché země nájezdová rampa a obrazec ze šipek směřující k jakémusi kruhu. Většina lidí si lom obešla naokolo s tím,že přijde po nájezdové rampě, někteří to ale vzali dolů hned po první schůdnější cestě. Vzala jsem to stejnou cestou jako asi pět dalších lidí a byla dole mezi prvními a udělala několik málo fotek. Na památku jsme si vzali několik krystalů křemene,které jsme tu taky kdesi objevili a vzhledem k lehce fialovému zbarvení je mylně považovali za ametyst. Ještě jsme se chvilku procházeli kolem vodní plochy a sledovali vážky rejdící v rákosí,pak jsme vyšli ven a na okolo jsme to vzali zpátky na cestu,když jsme si uvědomili, že nám několik lidí chybí. Armáda, jmenovitě tedy Filip, Vojta, Mirek, Jirka a možná ještě někdo. To jsme si ale mysleli jenom dokud na nás „armáda” nevyběhla z pole,kde se šikovně skryla.

Stejnou cestou jsme se vrátili zpátky do kempu,kde na nás čekaly promrzlé chatky. Pokud bylo možno, zdržovali jsme se mimo, ale to bylo trošku jedno. Deset stupňů Celsia bylo jak uvnitř, tak venku. Už kolem šesté jsme pozamykaly kůlničky na dříví a šli se navečeřet,přitom jsme už někteří měli tušení,že moc k jídlu to nebude. Příliš jsme se nemýlili. Totiž původní kuchařův záměr odhaduju na segedínský guláš, ale to, co z toho nakonec vzniklo nedokáže identifikovat ani sám kuchař. Dala jsem si dvě knedle, dostala jsem k nim dvě ohromné naběračky lehce oranžové hmoty smíchané se zelím, ve které plavaly dvě flaksy. Jaksi jsem snědla ty knedle a přemýšlela,co udělám se zbytkem. Ne dlouho. U okýnka,kde se odevzdávalo nádobí stál kýbl, kam se vylívaly zbytky. Demonstrativně jsem tam seškrábla obsah svého talíře a zašla na čaj.

Po večeři se pár lidí vydalo znovu sportovat a u ohniště se začalo něco dít. Chvíli před devátou tedy hlavní pyrotechnik (v civilu Jirka) zapálil oheň, Vojta skočil pro kytaru a akordy a začlo se hrát a zpívat a především začlo konečně být teplo. Přisouvali jsme se i s lavičkami čím dál blíž k ohni a těšili se, že se aspoň trochu prohřejeme. Občas z ohně vylétlo pár jisker, na to byla nejlepší strategie superrychlý útěk, občas jsme to ale přece nestihli a nakonec se vracelo jenom málo lidí, kteří neměli nic propálené. U mě to odnesly celkem troje ponožky a bunda, no, a pohorky, ale tady to neměly na svědomí jiskry, ale intenzivní žár,jehož působením se plastové špice pohorek lehce natavily, ale to nevadí. Nemám přesný pojem o čase, ale skončili jsme po jedenácté. Chatky byly stejně promrzlé jako předtím, myslím,že jediný způsob jak je ohřát je podpálit je, ale přece jenom jsme na sebe hodili pyžamo,další dvě,tři vrstvy oblečení a bundu navrch, zalezly pod důkladně promrzlé peřiny a snažily se spočítat, o kolik se chatka ohřeje, když tam dotáhneme každá dva chlapy o teplotě 36,5°C, bohužel jsme nebyli schopni zjistit si chybějící veličiny a po pravdě řečeno i způsob,jak by se to počítalo (téměř všechny naše fyzikální znalosti jsme povinně nechali doma), takže jsme po celou dobu noci mrzli ve čtyřech.

Ráno jsme se všichni probudili se zřejmými příznaky nachlazení a doufali jsme, že se počasí umoudří a bude trošku teplo. Pokusili jsme se velmi rychle převléct, hodili na sebe bundy a sedli k ohništi. Mirka do ohniště hodila papírový kapesník, ten za chvilku chytl, přidali jsme několik větviček a dřívek a rozfoukali obstojný ohýnek. Blížlila se osmá hodina a taky snídaně. Naštěstí snídaně se nedá zkazit a navíc jídelna je vytápěná, takže jsme se vlastně velice moc těšili. Byly rohlíky s máslem a džemem nebo s paštikou, což jsme ohodnotili jako poživatelné.

Chvíli po snídani jsme se ještě ohřívali u vyhaslého ohniště a pomalu se chystali na cestu do jeskyně Balcarky. Vyšli jsme kolem deváté a vzali to přes Jedovnici, potom po uzoučkém polním chodníčku do sousední vesnice a odtud lesní cestou až na okraj další vesnice,kde už se nacházela i jeskyně. Celkem to byly asi čtyři kilometry,víc ne. Brožová s pokladníky šla koupit lístky, velmi mě potěšilo, že mysleli na moje dokumentární snahy a koupili i povolení na focení. Po asi hodinové prohlídce jeskyně jsme se vydali zpátky do kempu, Brožová sice chtěla ještě navštívit Macochu,ale počasí holt nepřálo. V Jedovnici jsme dostali chvíli rozchod, všichni jsme ale zamířili do zdejší vyhlášené restaurace, kde jsme jim pěkně zvýšili tržby. Asi za dvě hodiny jsme z restaurace vypadli a zašli do vedlejšího obchodu,kde se nakupovalo jídlo a pití na večer, hlavní pyrotechnik nám totiž sliboval „pořádnej fire”, s jehož chystáním jsme po příchodu do kempu vůbec neotáleli.

Hoši chvíli po příchodu do kempu dotáhli několik klád (některé i číslované, ale to přece nevadí) a potom po celém kempu sháněli motorovou pilu. Nesehnali,proto klády nechali ležet u ohniště radili se jak dál. Mezitím jsme si všimli toho, že do dříve neobydlených chatek pod námi přijel nějaký jiný výlet,asi šesťáci. Hned v první chatce od nás se usadili jejich kluci a první,co bylo, že zprovoznili levný CD přehrávač. Občas sice zahráli nějakou slušnou písničku, většinou ale hráli shit za shitem a nás už to trošku začínalo štvát. Jirka se s ledovým klidem zvedl ze svého čestného místa u ohniště, klidným krokem se vydal k jejich chatce,zavřel dveře,zamknul a klíče strčil do kapsy a stejně klidně si šel znovu sednout. Zamčení majitelé levného CD přehrávače se snažili dostat ven a jejich kamarádi zase dovnitř a my se smíchy váleli po zemi. Za chvíli kdy už jsme se nasmáli dost, Mira vzal jejích klíče, odemkl je a pohrozil tím,že jestli nebude ticho,že se můžou těšit. Na chvilku se sice ještě nějaká muzika ozvala, ale za chvíli asi usoudili, že bude lepší když si varování vezmou k srdci. My jsme mezitím klidně pokračovali v budování našeho ohniště. Hoši donesli z lesa několik již nařezaných metrových dřev s tím,že stopy po krádeži budou již dnes večer zahlazeny. Nás ostatní poslali na klestí. Za chvíli jsme z lesa dotáhli celkem slušnou hromadu a začli lámat.

Pár kluků zatím zkusmo postavilo hraničku a po proměření vytasili Mirovu sekyrku a začli vyrábět záseky tak, aby celá konstrukce vydržela. Zatímco se klestí lámalo a hoši budovali, začal Janda vzpomínat na nedávnou aféru z výtvarky a prohlásil,že linoryty paní profesorky Horákové na něho tak zapůsobily, že si musí vyzkoušet i rytí do dřeva. Nejprve začal do jedné klády vyrývat tzv. zednické sluníčko, když měl už vyrytý kosočtverec a středovou čárku, upustil od toho a svůj dosavadní výtvor pojal jako poslední číslici v kombinaci 30-30-40, která se k téhle aféře taky pojí a souvisí s rozdělováním viny. Původní dva viníci dostali od Horákové po třiceti procentech viny na vzniklém průseru, zatímco Janda, který s tím neměl vůbec nic společného, dostal čtyřicet a tím se tahle číselná kombinace vepsala do historie a teď i do klády.

Náš architektonický projekt byl brzy úspěšně dokončen, ale nebezpečí v podobě přicházejícího deště na sebe nenechalo dlouho čekat. Skočili jsme pro nouzové pláštěnky a dřevo přikryli a ještě chvíli jsme u našeho ohniště seděli a dělali si „virtuální táborák” a v šest jsme šli na večeři. Měli jsme trošku obavu, že by se nám prcci mohli pomstít destrukcí našeho architektonického díla a tak jsme s večeří pospíchali. Někteří si mysleli,že na večeři bude rajská (že se obsah kbelíku se včerejšími zbytky přecedí a bude podávat znovu), opak byla ale pravdou. Zatímco u předchozí večeře vím,co byl kuchařův záměr ale netuším co bylo výsledkem, tady nevím, co chtěl kuchař původně vařit, bezpečně ale vím,že výsledek by se dal klidně nazvat „podrážka v omáčce neznámého složení se studenou rýží” Maso bylo vážně jako podrážka a v omáčce plavaly kousky něčeho, co jsme identifikovaly jako sýr nebo houby, ale teoreticky to mohlo být i cokoliv jiného. Vzala jsem zavděk alespoň přílohou a kouskem podrážky za stálého rozhodování jestli bude lepší, když mi bude blbě z hladu nebo z večeře. Po chvíli jsem se rozhodla že už končím, zbytek jsem vyklopila do kbelíku a hrdě odešla.

Spolu s dalšíma pár lidma jsme zase sedli k virtuálnímu táboráku a pokračovali v synchronizovaném nudění se. Jirka si na chvilku půjčil Švédikovy brýle, dopadlo to fatálně, protože neviděl ani jeden a ani druhý, ale aspoň byla sranda a navíc Jirka v brýlích vypadal jako něco mezi Billem Gatesem a Pepou Náhlovským. Pak hoši našli v hromadě klestí starý opadaný smrček, který v nich probudil další šílený nápad spočívající v tom, že smrček zapíchli do ohniště a pečlivě ozdobili kopretinami a alobalem. Vánoce sice nebyly, ale ta zima by odpovídala. Od zdobení stromku jsme to už ale moc dlouho vydržet nemohli a kolem sedmé jsme přistoupili k podpálení.

Za chvilku chytlo absolutně všechno včetně vánočního stromku a výsledkem byly ohromné plameny šlehající určitě do třímetrové výšky. Vypadalo to hodně efektně, ale bylo by stylovější,kdyby se to zapálilo až později. To ale nevadí. Hoši zatím skočili pro klobásy a buřty na opékání a Filip se rozhodl vyzkoušet to jako první. Připlížil se až k ohništi a nechal klobásu chvíli opékat nad žhavými uhlíky na dně ohniště, potom rychle odstartoval a odběhl a postup několikrát opakoval. Když už vánoční stromek shořel a plameny byly podstatně nižší,dali se do opékání i další. Opékalo se naprosto všechno, od uzenin přes pečivo až po gumové bonbony. Idylu u ohně ovšem kazil kouř a jiskry,které ztěžovaly život několikanásobně více než včera,proto jsme museli být všichni ve střehu a při závanu větru okamžitě změnit pozici nebo se i s lavičkou převrátit dozadu. Ale hlavně že bylo teplo. Několik lidí chvilku před jedenáctou odešlo zahrát do zdejší restaurace stolní fotbálek, přišli přesně v jedenáct. Chvilku po jedenácté jsme to ale ukončili všichni. Oheň jsme radši uhasili a šli spát. Hanka s Mirkou odešly ke klukům hrát flašku a na dolní posteli se usadili Maruška s Honzou. Ráno byla zase zima. Slezla jsem z postele, hodila na sebe bundu a začla si pomalu balit věci. Hotová jsem s tím byla poměrně brzo, každopádně dřív než přišly Hanka s Mirkou. Dál už nebylo co dělat. Snídaně byla tak na pár minut, koblihy s marmeládou nám přišly vhod. Do osmi byl čas na vyklizení chatek, což jsme s přehledem stihli, ale co dál? Oheň jsme včera pečlivě uhasili a rozdělávat nový by nemělo cenu, protože v jedenáct pro nás přijede autobus. Ale co dělat až do jedenácti? Zmrzat se nám nechtělo. Brožová proto zavolala autobusákovi, jestli by pro nás nemohl přijet dřív. A stal se zázrak. Autobus přijel už kolem deváté , což znamenalo, že tu dobu, co by jsme mrzli u ohniště budeme už o něco méně mrznout na nádraží v Blansku. No, a mrzli jsme, je ovšem pravda že už ne tak strašně jako v chatkách. Na nádraží jsme pro jistotu vzali útokem automat na kafe a horkou čokoládu, aby to nebylo tak akutní. Ve vlaku to bylo vcelku v pohodě, potom jsme ještě kvůli zpoždění dalšího vlaku mrzli na nádraží v České Třebové a nakonec ještě chvíli v Zábřehu a pak jsme dorazili do Šumperka a různě se rozprchli. Výlet to byl celkem pohodovej, jenom byl trošku akční a pár věcí se zase zvrtalo, ale bez toho snad nemůže být výlet výletem ;)