STK

Streetrace, techno, krýglistika, poladíme bicykly a vydáme se do Lednice a zachlastáme se starostou, koneckonců sportovci taky kalí, nebo snad ne? Ale to si povíme až doma, ju?

Prologue

STK? Jakožto stanice technické kontroly mi tahle zkratka byla známa dost dlouho a kromě obav z toho, že nám neprojde nějaký tuning na voze mě žádným děsem nikdy nenaplňovala. Sportovně-turistický kurz je ale jiné kafe a naplňoval mě děsem jako snad už každého sportovního antitalenta, jako jsem já. Ale někam odjet musím a v knihovně se válet nehodlám. Toš kam? Na vodu? Tam negry, co díky těžké chřipce nevychodili plavecký kurz, neberou. Sice tam jede věšina naší třídy, ale vůbec mě to nemrzí. Na všesportovní? Než tohle, to jsem radši mohla úplně zůstat doma a vyšlo by to na stejno. Turistika? Blbnete? Chcete mě mít na svědomí? Na cyklo? A bylo jasno. Už jenom proto, že už několik let denně sedlám svého hliníkového oře do školy a není víkendu, abych nevyjela někam dál. Tedy jsem v prosinci, ještě stižena těžkou chřipkou, s notným zpožděním odevzdala přihlášku na cykloturistický kurz. Co to pro mě znamená? Pět dnů toliko s dvěma klukama z naší třídy plus neurčitým počtem osazenstva jiného původu, cca padesátečka kilometříků denně (což se dle skromné zkušenosti mě jakožto sportovního dřeva dá naprosto pohodlně zajet za dvě hodinky, aniž by si člověk odrovnal jakoukoliv část své anatomie) a nutnost během jara koupit mému zlatíčku přinejmenším nový řetěz.

Zanedlouho začlo jaro klepat na dveře a já jsem pojala zvrhlou myšlenku trochu poladit svůj stroj. Původně to měl být jenom ten nový řetěz, jenže když jsem ho vítězoslavně dotáhla domů, už během montáže jsem si všimla, že sedmý převod mám tak ohlodaný, že tomu nepomůže ani svěcená, natožpak nový řetěz. Tak jsem tedy vytahla z máti další dotace a pustila se do poněkud větší akce. Máti cosi keřila, že za ty prachy, co se vrazily do kola jsem klidně mohla jet na vodáckej kurz. No tak jo – na vodu bych nejela zaprvé proto, že tam negry, co nemaj plaveckej kurz neberou, zadruhé proto, že tuším, že tam jedou všichni Los Blbos a zatřetí jestli si myslí, že by této investici nějak ušla, tak se sakra plete, protože příští týden jsem už tak jako tak chtěla sedlat kolo do školy. A to ještě vůbec nic netušila o tom, jak jsem se koncem května tak vytřískala, že jsem musela měnit vidlici … Kdybych jí to řekla, asi by mě přizabila.

Co dál – za pár dnů si nás svolala Brožová a sdělila nám přesný plán akce. Bude to Lednicko – Valtický areál a Pálava – tedy sprintíky na silnici, občas pěkný kopeček, teplo, starobrněnské pivečko, vinné sklípky… Miluju život! Mezitím čas ubíhal a čas odjezdu se nachyloval – a jelikož se mi do toho ještě připletly zkoušky v autoškole, fakt jsem netušila, kam dřív. Ale tak jako tak jsem začla s balením už s dostatečným, asi týdenním předstihem. A bohužel, na repráčky zase nezbylo místo. Si asi příště nebudu brát spacák, ta věc zabere půl tašky a v horku je stejně k ničemu.

1.den

„Chceš-li poznat, co je dřina
kup si kolo Ukrajina … ”

Odjíždíme v neděli ráno. Podle plánu budeme v osm u školy nakládat kola a bágly a následně se budeme až na místo určení pohybovat veřejnou dopravou. Tátu pověřím dopravou tašky na místo, sama ještě dolaďuju poslední drobnosti na kole a chystám se vyjet. Vyjíždím ve tři čtvrtě na osm, táta vyjíždí chvíli po mě a já jenom čekám, kdy mě předjede. Řev motoru mého zlatíčka ale zaslechnu až u Hlucháku, táta zastavuje a se zoufalým výrazem se ptá, kde mám helmu. Ksakru, co si asi myslí, že v té tašce tahám? Sprostý časopisy? Ty má beztak někde doma zašitý on. Nevadí. Přijíždíme zároveň, Jiřík se svým tatou a s Formim zbavují bicykly předních kol a nakládají je do dodávky, do přívěsu zatím házíme tašky. Snad cestou nic neztratěj. Když máme naloženo, odcházíme na nádraží, chvilku čekáme na vlak a já už si začínám připadat jak technař mezi policajtama. Většina lidí, co tu se mnou jedou, jsou mi povědomí maximálně z tlačenic na chodbě, Hanči Kucharčíkové a Filipa Šebesty se trošku bojím, jsou na mě moc slušný a chytrý a ti dva zabijáci, který znám až moc dobře, si válej zadky v dodávce a mě v tom bez výčitek nechali samotnou.

Vlakem se dopravíme do Zábřeha, ze Zábřeha do Starého Města u Uherského Hradiště a odtud přímo do Břeclavi. Chvilku čekáme na autobus do Lednice a už je nám jasné, že bude pěkné horko. Když se konečně vymotáme ze spárů hromadné dopravy před kempem Apollo, už mi něco říká, že to bude dobrá akce. Nalevo rybník, napravo vcelku pěkně vypadající kemp. Nějak se dostáváme přes závory a přes vlastní kemp až do našeho dočasného útočiště, tj. turistická základna břeclavského domu dětí a mládeže. Vypadá to tam tak trochu jak v lese, ale je to fajné, kuchyň a krytá jídelna, ohniště, hřiště a po obvodu chatky, někde vzadu sprchy a sociálky.

Pánové, co přijeli s bicyklama, si už určitě dali pár piv a teď před jídelnou montujou přední kola, my si rozebíráme tašky a já jenom zoufale čekám na to, s kým budu sdílet chajdu. Končím s Hankou a Janou, které znám trochu víc než jen z fronty u bufáče, což prozatím hodnotím jako obstojné. Po kempu běhá paní správcová, fasujeme prostěradla a klíčky od chatiček. Po rychlém zabydlení (vyhodit spacák, rozvést elektriku a hodit MP3 přehrávač na horní postel) jdeme fasovat kola. To moje se zdá jako by bylo kýmsi opuštěno uprostřed montáže, ale to mi vůbec nevadí, přední kolo drží a zaháčit a doštelovat přední brzdu zvládne snad každý. Jen kdyby na mě přitom kolegové a kolegyně tak blbě nečuměli. Po zabydlení nás čeká první výjezd – taková „testovací jízda”, jestli kola drží po cestě pohromadě. Vyjeli jsme směrem do Lednice, já uzavírám dívčí část pelotonu. Najednou se za mnou ozve velmi hlasitý cvrkot – zvukové poznávací znamení našeho Jiříka. „Černá, chtělo by to zrychlit!” Podívám se na tachec – ukazuje bídných osmnáct za hodinu. „Taky si myslím … ” odpovídám dozadu. „Tak to pošli dopředu!” Podívala jsem se před sebe a spatřila jednu s těch anorektických dívčin, která se na mě už od rána dívala jako pravicový extrémista do romské osady. „Co blbneš, Jiříku, vždyť mě za to zbijou … ” V Lednici nám Brožka ukázala, kam budeme chodit nakupovat a jelo se dál. Zvládli jsme asi šestnáct kilometrů po okolí, na Hraniční zámeček a na Tři Grácie, prostě akorát taková dobrá jízda jakožto cyklistická pusa na dobrou noc. Nicméně už při ní jsem stihla zjistit, že se zde nacházejí tři druhy povrchů cest – pochybný, ale celkem hladký asfalt, prašné a kamenité polňačky a cesty z betonových panelů. K tomu přidejme dva typy terénu – buďto totální placku a nebo zákeřné krpály, o kterých do poslední chvíle vůbec netušíte. Sečteno, podtrženo, ještě si tu užijem. A ještě k těm brzdám – určitě jsem nebyla sama, kdo měl přední brzdu vyháčenou, ale většina lidí včetně Malé Černé na to přišla až po prvním sjezdu. Ale … dobře jim tak … Po akci jsme se vrátili do kempu. Janča nadává na zařezané tangáče. Na kolo jí radši doporučím co největší bombarďáky. S Jančou a pár lidma z její třídy jsme šly otestovat zdejší rybník – mě přišel fajný, ostatní se ale od jeho dalšího využívání raději distancovali. Fajnovky. Poté jsme se vrhli na naše sprchy – taky zážitek na celý život. Sprchy jako takové fajné, to že se špatně šteluje poměr studené a teplé vody se dalo čekat, tak to funguje na každém výletě, ale důvod, proč se ani záchody a ani sprchy nedají zamykat a místo klíče jsou vybaveny toliko cedulkami, na jejichž jedené straně je nápis Obsazeno a na druhé Volno mi kapku ušel. Už se těším, až se budu jednou vesele sprchovat a někdo mi šlohne všechno oblečení a já se budu vracet do chajdy toliko v sandálech a ve sprchovém závěsu. Ale nevadí. Po sprše jsem v chajdě schrastila nerezovej hrnek a „kudrnatou polívku” a šla jsem omrknout kuchyň. Vypadá to dokonce jako by tam před nedávnem nainstalovali novou kuchyňskou linku a troubu. Zbytek vybavení ale vypadá jako by pamatoval ještě pionýrské tábory za starých dobrých komunistů. Použitelné hrnce jsou tam tak akorát dva – ty ostatní jsou tak velké, že by se v nich dalo vařit pro celý kemp plus pro všechny dělníky, co tady v Lednici opravují cestu. Zacházení s rychlovarnou konvicí chtělo trochu cviku a hrubé síly, na plynový vařič jsem si ale radši netroufla. Pak jsem se s polívkou zdekovala před chajdu a při pohledu na ostatní lidi na místě na mě přišly docela rouhačské myšlenky, jestli by náhodou nebylo bývalo lepší, kdybych se místo STK radši neflákala v knihovně. Brožka si mojí nálady, která pramenila z rozpaků z ostatního osazenstva, hnedka všimla a začla mít blbý kecy podobný jako moje máti – asi jako že si za to všechno můžu sama a že bych k nim měla bejt přátelštější. A zase je chyba na mojí straně. Tak jako tak stejně pochybuju, že na mě ty anorektičky odvedle někdy přestanou hledět přes prsty a že se někdy sníží natolik, aby mi třeba i odpověděly na pozdrav …

V devět večer jsme si dali válečnou poradu, ze které vyplynulo, že zítra v devět odjíždíme a že dáme asi tak šedesátečku, což je, myslím si, tak akorát na pohodu. V chajdě mezitím Hanča už zase po telefonu vykecávala se svým jaderným fyzikem Pepou („Pepi, doufám, že zítra na tu zkoušku nepůjdeš, když seš nemocnej. A teď si běž změřit teplotu. Ty nemáš teploměr? Tak si ten teploměr najdi a až se změříš, tak mi zavolej.”) a já se stáhla do postele a ještě chvilku přemejšlela, jestli tady fakt mám co dělat. A došla jsem k závěru, že jestli tady někomu vadím, tak je to jeho problém a ne můj a že si to tu pořádně užiju. Zavrtala jsem se do spacáku a až do rána jsem spokojeně spinkala jako Džehurnov cestou do Malína.

2.den

„Květoši, hép, Květoši, hép,
Květoši, hépni pro pívo … „

Ráno jsem zamžourala do otevřeného okna a málem jsem se zděsila, páč venku bylo už dost světlo a mě napadlo, jestli jsme náhodou nezaspaly. Naštěstí jsem brzy zjistila, že je teprve pět, takže jsem se otočila na druhý bok a pokračovala v započaté činnosti. Definitivně jsem se probudila kolem půl osmé, což bylo akorát, vylezla jsem z chajdy a spatřila jsem Brožčinu červenou Fabku, které tu včera zaručeně nebyla. Tudíž přijel pan starosta. Počasí věstilo, že dnes moc horko nebude, což bylo přímo skvělé. Dala jsem se do kupy, spočítala komáří kousance (bylo jich míň než v Toskánsku, ale ne o moc), ještě poštelovala brzdy, páč se mi pořád nezdály dost fajné, natankovala jsem pohonné hmoty v celkovém objemu tří litrů. Jiřík jde okolo, má blbé kecy (něco o spotřebě hodné průměrného Lexusu GS). Kde k tomu jenom přišel? No jasně, tohle jsem ho přece naučila já … V devět jsem už očekávala Brožčin povel: „Ke strojům!” A mohlo se jet.

Vzali jsme to směrem na Břeclav po krásných asfaltkách vedoucích lužními lesy plnými směsi svěží vůně a zatuchlého pachu bažin, projeli jsme městem, zastavili u Lídlu, kde si hoši koupili takové ty klasické old school zvonky na kolo. Jeden borec, myslím že Kuba (myslím,páč jeho jméno jsem zas až tak dobře nepochytila) jej okamžitě namontoval a až do konce kurzu s jeho pomocí vysílal zvukové signály. Pokračovali jsme přes jakousi dědinu, stoupáme do mírného kopečka a za sebou zase slyším „cvrčka”. Ten chlap vyloženě provokuje. Najednou jede vedle mě. „Tak co, Černá, jak se jede.” „Dobře se jede … ” odpovídám. „Tak mě svezeš, co?” a už se mě držel za batoh. Tak to teda ne, chlapče – a demonstrativně jsem ho plácla po ruce. Chvilku trvalo, než ho to přestalo bavit. Náš cíl bylo Pohansko, kde se hoši vyblbli na rekonstrukci starověkého obydlí, a odtud jsme pokračovali na hraniční přechod Reinthall. Na jednom místě jsme sjeli z cesty a přes hráz jakési vodní nádrže jsme zafičeli do lesa. Objevuju nový druh terénu ve zdejší oblasti. Kořeny – budiž, kopřivy se taky daly, pak jsem vyvalila oči, rychle se sklonila před mohutnou větví, která se přede mnou z ničeho nic objevila, a zoufale zařvala : „Bacha na hlavu!” Snad to borci za mnou slyšeli. Po výjezdu z lesa začlo mírně svinit, tak jsme si radši pohli na Reinthall, ať radši přečkáme déšť v hospodě. Pak jsme najeli zase tu úžasnou panelovou cestičku a jeli jsme podél hranice – a tam se stal první úraz. Dle všeho Gregi spadl a za ním jedoucí Janča jej chtěla uchránit před přejetím a proto s sebou třískla taky. Odnesl to kotník, ale Janča přesto dále pokračovala v cestě. Na kole jí to vůbec nevadí, ale při chůzi je to horší. Na hranicích jsme ve stylové restauraci poobědvali, mraky se rozplynuly a my mohli jet dál. Zaslechla jsem něco o kopečcích, ale kašlala jsem na to. Kopeček se brzo ukázal – bylo to dlouhé, relativně mírné stoupání po slušné asfaltce, které se mi natolik líbilo, že jsem v něm vydrtila i Brožku. Na křižovatce jsme dali pauzu na doplnění pohonných hmot a zaslechla jsem pana starostu mluvit něco o tom, že tohle bylo jenom na zahřátí a že tady mezi vinohrady ještě pár kopečků bude, ty první dva že jdou, ale ten třetí je hnusnej, že ten když vyjdeme, tak to nebude žádná ostuda. Tak tedy na ně. Chvilku jsme jeli po asfaltu, ale proti nám foukal dost hnusnej vítr a už bylo zase vedro na padnutí. Za chvíli jsme sjeli na jednu takovou úžasnou cestu z betonových panelů a před náma byl takovej padák, že bylo sotva vidět na dno. Holky se do něj pustily s dost hlasitým jekotem, já jsem jej využila pro dobrý rozjezd na protikopec. S touhle pomocí tedy padl první krpál. Druhý jsem zdolala stejně, ale jak jsem z jeho vrcholu uviděla třetí, jenom představa toho infarktového převýšení na mě zapůsobila jako dobře mířená facka a řekla jsem si, že to teda ne, kopla jsem tam nejvyšší převod a pustila se z padáku dolů, spoléhajíce především na setrvačnost, koneckonců mě zastavit, když se pořádně rozjedu, je jen o málo snažší než takhle zastavit rozjetou Tatru V3S. Kam vyjedu, tam vyjedu, dál jdu pěšky. A taky že jo. Jen chudák Janča. Ta to taky nevyjela a po svejch taky nemohla, ale nakonec jsme se nahoře všichni ve zdraví sešli. Po zdolání kopce na pokraji fyzického zhroucení se před námi objevila asfaltka a po pravé straně jakási historická památka, u které jsme se jakožto mrtvoly vyfotili a spustili se z krpálu dolů. Vůbec nám nebylo divné, proč tam je dopravní značka „slepá ulice”. Teprve až jsme vyjeli na hlavní cestu a napravo uviděli celnici, došlo nám, že tahle značka měla takové borce jako nás varovat před neplánovaným výletem do Rakouska. Ale už se stalo. Polovina lidí s sebou neměla ani doklady a my jen doufali, že nás pustí zpátky „domů” přes celnici a nebudeme se muset znova plazit přes ty hnusný krpály. Ale pan celník byl hodnej a nechal nás projet. Pokračovali jsme do Valtic, podívali se na zámek, nakoupili zásoby a vydali se domů. No, domů, chtěli jsme jet domů, ale díky organizační chybě jsme se namísto toho vydali do Mikulova, což jsme naštěstí poznali už po třech kilometrech cesty, pro případ dalších komplikací jsme vyměnili vedení a vraceli se zpět. Palubní přístroje ukazovaly něco kolem šedesáti kilometrů, moje interní přístroje ukazovaly nutnost zapadnout do sprchy a následně zbodnout další „kudrnatou polívku” a s pochybným časopisem zakempit před chajdou. Hoši zase pucujou kola, holky se polehku vydávají černat k rybníku – což já nepotřebuju. Mechanici skončili, sami zapadli do sprch a ti největší aktivisti si vyžádali síť na volejbal. Atmosféra byla hodně povzbuzující, třetina lidí hrála volejbal, třetina se koupala v rybníce a další třetina byla v hospodě a na mě se zase kašlalo.

Nevadí. Za chvilku jsem potkala Jiříka, který právě dopucoval svou karbonovou krásku a šel se sám umejt. Když mě míjel, pravil : „Tak co, Černá … ” a naznačil „krýglistické” gesto napodobující pozvedání půllitru. Povídám : „No jasně, o tom nepochybuj, já už jsem se lekla, že zase nic … ” On se podíval na Brožku, která právě seděla v jídelně a řekl : „Zítra … ” Ještě že tak. Už jsem se lekla, že tady budu stejně na suchu jako turisti. Psala jsem totiž Maruš a dozvěděla jsem se, že je jim všem na chcípnutí a pijou jenom vodu. Mě se tu ale už konečně začínalo líbit. Pak přišla do chajdy Janča, že má nějaké trable s tím svým, začla si od něj stěhovat všechny svoje věci a nakonec vítězoslavně přitáhla deku, ze které vybalila flašku vodky, že to těm hovadům nenechá. Vytasila hrnek, nalila trochu rybízového džusu, ten fíkla ohnivou vodou a sedla před chajdu. A musím říct, že s tou ohnivou vodou pěkně pohla. A ty kecy co potom vedla … ne že bych proti ní něco měla, ale když o něco později vítězoslavně prohlásila, že má vlka, už jsem si balila spacák, že radši půjdu spát vedle kol. A skoro jo. Když už byla tma jak v … však víte kde, Janču napadlo, že zamknem kola. Jelikož byla tma, vrazila jsem jí světýlko na kolo a řekla, ať mi posvítí a že je zamknu. Samozřejmě Janča svítila kdekoliv jinde než na kola, takže jsem je stejně zamkla poslepu. Sebrala jsem Janče baterku a řekla, že půjdeme spát. Najednou se kolem chatek prohnali naši kolegové profesoři – každej v ruce igelitku, v igelitce zepár lahví, v lahvích … bůhvíco, ale minerálka to určitě nebyla. Aby taky ne. Měl dorazit Ivo Vykydal, šumperský politik a nějaký velký potentát z ministerstva dopravy. Za chvíli vedle Brožovy Fabky zaparkovala stříbrná nová Octavie FSI a návštěva byla tady. Všichni zapadli do profesorské chajdy a zavřeli dveře i okenice. Bylo jasné, co se tam bude dít … A nám dovolili una birra denně!

3.den

„Soudruzi a soudružky,
nechoďte nám na hrušky...”

Vstáváme zase okolo půl osmé, dnes nás čeká vcelku relaxační etapa (nevím jak vám, ale mě i ta včerejší šedesátka přišla celkem relaxační), takže nemáme ani moc obavy, Janča balí nohu do obinadla, Hanča svému fyzikovi sděluje, že je jí strašně blbě, Ivo Vykydal šteluje kolo. V devět hodin Brožka velí : „Na kůň! Na vlk!” a my vyrážíme po památkách. Nejdřív Janův hrad – umělá zřícenina … ti majitelé zdejšího panství byli asi hodně zvrhlí, když si tohle nechali postavit. Jdeme dovnitř a chystáme se na prohlídku. Deset minut čekáme na průvodkyni. Je to jakási stará rašple s hlasem ještě o něco méně přijemným než má paní profesorka Luskačová a zřejmě jí vůbec nedošlo že my jsme sportovně-turistický kurz a ne historická exkurze a tudíž že nejsme zvědaví na historii sošky svatého Huberta a nebo na to, že majitel zámku pro svého arabského koně postavil vytápěnou stáj. Místo poslouchání jejích hemzů radši sledujeme myši rejdící okolo. Výklad ukončila tím, že jim tu italští filmaři postavili lávku přes vodu (tu lávku, po které jsme jeli) a že jim ji sežrali přemnožení bobři a že jestli budeme chtít bobra, prý máme zajít za kastelánem do zámku v Lednici a on nám je milerád věnuje. Takže jedem pro ně, bude večeře :-) Za chvíli jsme vjeli do zámeckého parku a já už jsem byla pomalu vybředěná jako právě probuzený Džehurnov. Fyzicky nebylo možné jet tak pomalu, abych se nevlepila některé se slečen přede mnou do batohu, stejně jako na písčitém povrchu bylo fyzicky nemožné zastavit, aniž by si tu někdo po smyku a následném pádu z kola nerozbil hubu. Ale zvládli jsme to. Dojeli jsme k minaretu, vysolili vstupné a vydali se vzhůru. Zdolali jsme tři sta dva schody a těšili se na výhledy do okolí, ale jediné, co jsme shora viděli, bylo lešení a dva zedníci nahoře bez. A to vše prosím za patnáct korun na osobu. Doufám, že to té staré rachejtli na pokladně někdo ukradne a půjde se za to ožrat. Od minaretu jedeme k zámku, na prohlídku nemáme ani pomyšlení, kola parkujeme před zámek a jsme vysláni na oběd. Zamířila jsem do naší oblíbené sámošky v centru Lednice a po zmrzlině už jsem na oběd neměla ani pomyšlení, tak jsem si šla nafotit zámek a pak jsem se vrátila ke kolům. Gregi spal na lavičce obskládané kolama, pod keřem seděla Janča s Péťou, Kuba si právě rovnal helmu pod hlavu a Jiřík chrněl po boku své karbonové krasavice. Zakempila jsem vedle nich s lahví chlazené Poděbradky a za chvilku si k nám přišel schrupnout i pan profesor Navrátil. Za chvilku přišli oba politici – že se právě tady a teď vrátili v čase zpět do dob hluboké totality. Bylo to tak – vešli do hospody a zeptali se vrchního, zdali by jim mohl donést dvě česnekové polívky ven na zahrádku. On se na ně podíval a se slovy : „Nemohl, to nevidíte, že mám plnej lokál a to mi sem ještě příjde zájezd.” je vyrazil.

Po čase se všechno srotilo u našeho spacího keře a mohlo se vyrazit ke kapli sv. Huberta. A taky že jo. Zpátky jsme jeli stejnou cestou jako předtím tam a po zvrhlé polňačce a následně po lesní cestě ke kapli. Už cestou mi začal dost lézt na nervy takzvaný „slepičí peloton”. Že moje spolucyklistky občas jely jako s hnojem bych pochopila, ale co je vedlo k tomu, že se bez rozmyslu rvaly do bezpečnostních rozestupů, na polňačkách a cyklostezkách (kde jsme zásadně jezdili ve dvou pruzích) přejížděly z pruhu do pruhu, aniž by se mrkly, jestli někomu nevjedou do cesty, cestou z kopce, kde by se dalo rozjet na více než padesát za hodinu ony dobržďovaly na dvacet a při každé příležitosti mě velkým stylem předjely a pak se nadekovaly přede mě a zpomalily na polovinu, to jsem ani já nepochápala. U kaple jsem to už ale vzala do svých rukou, vykašlala jsem se na ně a vystartovala jsem už s vedoucí skupinkou a na to, že jsme jeli po hnusné lesní cestě a ještě k tomu do mírného kopce, jsem to kalila zvrhle rychle a z holek jsem dojela na Rendezvous první. Jenom mě trochu vyděsila ta zatáčka v pravém úhlu, kterou jsem postřehla až v momentě, kdy se v ní Formi hrabal z lesa. A ve vrcholové skupině jsem se nakonec držela až domů. Hned jsem pobrala základní sprchovací potřeby a zařadila se do fronty. Za mnou přišel Navrátil; taky docela žhavý na sprchu. Měl pár nevhodných poznámek o tom, jak to holkám ve sprše dlouho trvá, já jsem mu slíbila, že budu rychle – slovo dalo slovo a odstartovali jsme sprchový závod. Prohrála jsem to díky oblíkání; holt na to, abych ze sprchy odešla jenom v trenkách jako pan profesor jsem vážně neměla. Ale prý tak rychle zatím ženskou ze sprchy venku neviděl. Zase jsem se dekovala do chajdy – a co nám to před chajdou neleží. Zcepenělej vrabec. Janča okamžitě využila situace a zavolala na Gregiho, že jestli chce, aby mu odpustila to pívo, co jí dluží, tak toho vrabce může odklidit. Trochu nevěřícně se na ptáka podíval, ale pak se hrdě vrhnul do práce.

Za chvíli se zatáhlo a přes kemp se přehnala bouřka i s krupobitím, ale jak rychle přišla, tak rychle i odešla. Janča se zatvářila tajemně jako Leonardova stará, prohlásila, že si koupila krém na opruzeniny a vydala se směrem na sociální zařízení. Hanča, Filip, Formi a já jsme zašli za Brožkou, že by bylo fajn zajet nakupovat. Pustila nás pod podmínkou, že budeme dodržovat vyhlášku a nebudeme moc blbnout. Jirka jenom dodal, ať se střídáme ve vedení a nestrháme lídra a vyrazili jsme. Za chvíli jsme měli nakoupeno a vrátili jsme se domů. A nejtrapnější bylo, že právě cesta do obchodu byla co do průměrné rychlosti nejrychlejší cesta z celého kurzu. I Jiříka mezitím začla zmáhat nuda a proto se s posvěcením Brožové vydal trénovat na místní cyklotrasy. Brožka potom konstatovala, že se někam ztratil Květoš, že asi jel někam na zálety, další skupinka aktivistů zase vyprovokovala Navrátila na menší jízdu do terénu, pár lidí bylo zase u rybníka a jiní hráli s manžely Brožovými volejbal. A v momentě, kdy se skupinou aktivních cyklistů odjel poslední profesor, celý kemp se mi před očima vylidnil. Tak fajn. Vytáhla jsem pochybný časopis a začetla jsem se do nezajímavého testu Peugeotu 207 RC. Za chvíli přišla Brožka a při pohledu na prázdný kemp nevěděla, která bije. Až jsem jí řekla, jak to tady s tou anarchii dopadlo, řekla, že když tady vydržím hlídat, dokud nevyzvedne trénujícího Jiříka, tak mě pochválí před nastoupenou jednotkou – a odjela. A za chvilku přijel náš záletník Květoš, zaparkoval kolo a zapadl do sprchy. Prý byl v Břeclavi pro noviny. Za dalších pár minut se dostavila Brožka s Jiříkem, já jsem měla radost, že už tady nejsem zcela sama, ona měla radost, že Jiřík mohl trénovat na krásné, osm kilometrů dlouhé asfaltce, on mi později sdělil, že měl radost, že mohl prozkoumat celou Břeclav a zjistil, kde by se tam dalo kalit a kdy tam jezděj autobusy. Taky možnost. Navečer odjel Ivo Vykydal a pak se začlo schylovat k táboráku. Měli jsme tam pár větví a bednu pěkného tvrdého dřeva. Jenomže co by to bylo za akci, kdyby náš táborák nezalarmoval všechny hasičské posádky v okolí a kdyby nás nedonutil posunout lavičky o další dva metry od ohniště. Jirka rozdělal malý ohýnek a plánoval co dál. Číslované klády jako minule tady asi nenajdeme, ale kousek od naší brány leží neskutečné množství dřeva. Jiřík s Kubou na sebe mrkli, mě poslali, ať dělám zeď a za chvilku táhli zpoza brány „polínko”. Abych byla přesnější, táhli poleno, kterému v průměru do metru moc nechybělo, vysoké asi čtyřicet čísel. Za chvíli hoši dovlekli další „polínko”, ze kterého Jiřík vysekal ztrouchnivělý vnitřek a vydlabané poleno posadil na ohýnek. Když docházelo topivo, jenom znuděně hodili do dutého polena pár kousků dřeva. Chvilku jsme tam seděli jenom tak, drbali o tříválcových Fabiích a spícím Mikovi. Devátá hodina odbila a válečná porada už proběhla u ohně, kde jsme zjistili, že zavazadla a kola odjedou domů už zítra večer, tedy ať už se vrhnem na balení a pořádně si to rozvrhnem, ať si necháme oblečení na spaní, něco na cestu a spacák a zbytek ať pošlem domů. Zajímavé. Já jakožto člověk v zásadě nedůvěřivý jsem začla pochybovat o tom, zda se se zavazadly a s koly ještě někdy uvidíme; když si člověk uvědomí, že to bude celou noc a skoro celej den ležet na gymplu v šatně … už jsem si plánovala, co si koupím za kolo, když o to stávající příjdu. Za chvíli jsme se vrhli na opékání buřtů – a když profesoři viděli, že jsme zaneprázdněni večeřením, případně muzicírováním, stáhli se do kuchyně a začli něco kutit. Toho jsme si všimli – a někteří jedinci se vydali na průzkum. A jelikož jsem taky dost dobře viděla, že všichni, co se ke kuchyni přiblížili, tam taky zůstali, vydala jsem se podívat se, co za zvrhlosti se tam dějí. A bylo to asi takhle. Profesoři si tam dotáhli vínečko, jenomže nebyli dost opatrní na to aby se pohybovali mimo náš akční rádius, nezbylo jim nic víc, než z toho udělat veřejnou degustaci. Jiřík se mě zprvu pokusil poslat zpět k ohništi, ale neprošlo mu to, a už jsem s nima cucala nějaký výběr z hroznů a kecali jsme o tom, jak je zvrhlé chlastat krabičáky a že když jsme se v jedné hodině zeměpisu bavili o vinařské oblasti Tokaj v Maďarsku, Jiřík právě rozebíral čísi kalkulačku.

Ale fajná akce. Po degustaci jsme se stáhli k hochům na chatku, Jiřík vytáhl z batohu birra, z bezpečnostních důvodů se svítilo pouze světýlkem z kola a byla dost sranda. Po pívě jsem se zdekovala do chajdy, holky už spaly, dokonce ani Hanča nekecala s Pepou. Ještě jsem napsala Maruš a pak jsem taky totálně vytuhla.

4.den

„Každý správný závodník
má na lýtku převodník”

A jak tvrdě jsem chrápala, tak tvrdě jsem se ráno probudila – jako první. Jen záletný Květošek cosi robil v kuchyni. A přečetla jsem si SMS od Maruš. Prý pijou pořád jenom vodu a už je to pekelně štve.

Ani jsem nešla zakoupit čerstvé rohlíky a rovnou jsem volala tátovi, že by se mi hodilo, kdyby pro mě zítra odpoledne přijel. Už na první poslech se zdá nervózní jak stará panna. Kašlu na něj, ať si dělá co chce. Sice nevím, jak se dostanu ze Šumperka, ale ať si trhne nohou. Radši jsem začla balit – už jsem zpakovala spacák – přece se s ním nebudu tahat ve vlaku. Bundu a takový blbosti taky pošlu domů. Zbytek balení nechávám na jindy a už radši vyparkovávám zlatíčko zpoza chajdy, Malá Černá už velí : „Na kůň, na vlk!”, cestu začínáme okolo rybníka po vskutku terénní části naší cesty – les, bahno, kořeny, šutry, občas nadáváme, nečekaný krpál,rozmoklá kaluž, do které jsem fikla přední kolo, „slepičí peloton” za mnou kdáká, proč zastavuju. Aniž bych se otočila, povídám, že kvůli nim si tlamu nerozbiju a rozjíždím se dál. Sakra, jak kdyby tady bylo málo asfaltu. Najíždíme na polňačku, jede se tu o hodně líp. Levou nohou jsem vzala vzrostlý bodlák (au), jedné kaluži jsem se vyhla, druhé už ne. Asi jsem ohodila Navrátila. Nevadí, jeho mínus. Držím se vedoucí skupiny jako klíště, ve „slepičím pelotonu” se musí jet strašně a já tam prostě nechci skončit. Končíme před dědinou, vedení chvilku medituje nad mapou a pak se vydáváme dál. Projíždíme dědinou, vjíždíme na státní a za benzinkou doleva. Na křižovatce za přejezdem potkáváme další skupinu cyklistů, nadšeně nás zdraví. Chvilku debatujeme o dalším směru a po výjezdu jsem opět vyrazila ve vedoucí skupince. K další křižovatce jsem dojela třetí, za chvíli za náma slyším Formiho, že prý se máme vrátit, že jedeme špatně. S výkřiky nevole i vole se otáčíme a po prvním lehčím kopečku potkáváme Brožku. Prý proč se vracíme všichni, prý chtěla jenom Jirku, aby se zajel podívat na defekt. Nevadí. Na křižovatce čekáme na mechaniky, fotíme se na kolejích a nakonec Brožka povídala, že tady podél cesty je hodně třešní, tak jestli to prý nechceme zkontrolovat. Jdeme na ně, u stromu třísknem s kolama do trávy a pustíme se do třešní. Za chvíli nás předjíždí skupina mechaniků s Jiříkem v čele. Pouštíme se za nimi do lehčího stoupání přímo před Mikulovem, končíme to na náměstí, parkujeme kola (kterého inteligenta napadlo je nechat stát na přímém slunci – je zázrak, že se Mikulovem neozvala rána jako z děla a někdo nemusel až domů pěšky) a jdeme se mrknout na Svatý Kopeček. Tedy kromě Jiříka, který by to v tretrách asi nezvládl, a Janči, která nemůže chodit. Cestu nahoru jsem tam ohodnotila poněkud sprostou větou o následujícím obsahu: „Hlásila jsem se na cyklisťák, abych nemusela v tak zkurveným horku lozit na nějaký zasraný krpály – a kam jsem to dopracovala?” a ani teď to nevidím jinak. Po návratu jsme zaběhli na oběd – z jedné hospody nás vyhodili, v druhé byl divnej číšník, ale dalo se to. Po obědě jsme chvilku zkejsli u kašny a pak následoval zlatý hřeb cyklisťáku (pro některé taky poslední hřebíček do rakve) – a to Pálava.

Stoupání ještě v Mikulově? Už sice na pokraji fyzických a hlavně psychických sil, ale ještě pořád dobře. Další krpál? Kašlu na to. Stavím u krajnice a neúspěšně hledám pití, které ještě nepřešlo varem, což se o té vodě, kterou jsem měla v rámu, určitě říct nedalo. Co dál? No tak se toho napiju, nic jiného mi nezbyde. Tři metry klesání a další krpál. V klesání se chci rozjet tak, abych co nejvíc z krpálu ukrojila setrvačností, ale to by přede mnou nesměla jet zoufale hekající dívčina, která tvrdí, že už nemůže (hlavně z kopce), ale předjet se nenechá. Právě mě vydrtil pan starosta. Za chvilku Jiřík vydrtil pana starostu, pan starosta parkuje kolo za keřem a všechny nás fotí, kterak se v největším horku za celou dobu kurzu hrabeme a vrchol svých možností. Joj, už jsem měla narychtovaný prostředníček, ale pak jsem si řekla, že vyfuckovat starostu je trochu silné kafé i na takového zvrhlíka jako jsem já. V dalším kopečku začínám sprostě nadávat, i kluci se na mě nablble dívají, ale pak potvrzují, že ve chvílích fyzického vypětí dokáže troška silných vulgarismů pomoct. Jo, pánové, já nenadávám z fyzického vypětí, ale z toho, že se mě ta borka přede mnou, které se tak dvoříte, pokusila vytlačit ze silnice. Další kopeček. Funím jak lokomotiva, ale nevzdám to. Pauza. Před námi se to ještě trochu vlní, ale potom nás čeká další klesání – a už pořádné. Zedvě serpentiny a pak přímo do dědiny, rychlost kolem padesáti, vydrtila jsem celý „slepičí peloton” i pana starostu – a to jsem se prosím snažila jet podle vyhlášky.

V dědině odbočujeme na polní cestu, okolo hřbitova a nahoru. V návalu radosti, že to bude poslední krpál dnešního dne, si bezmyšlenkovitě podřazuju. Tak stupidně, že jsem shodila řetěž vpředu i vzadu. Za mnou zastavili asi čtyři pánové žhaví mi pomoct. Než slezli z kol, měla jsem nasazeno. Škoda, mohla jsem si před něma hrát na bezmocnou chudinku, určitě by jim to zvedlo ego aspoň o půl metru. O pár metrů dál je válečná porada. Kdo chce, může na Dívčí Hrady, kdo nechce, ten může dolů a scukneme se u kostela. Pár odvážlivců se škrábe nahoru, jak potom povídali, ke konci už nesli kola pod paží, ale ten adrenalinový sjezd shora stál za to. My jsme flákli kola na zem před kostel a vzali útokem zdejší hospodu. Měli točenou kofolu za pouhých patnáct korun. Myslím, že jsme jim slušně hnuli se zásobama. Brožka mezitím objevila zajímavou budovu naproti – byla to obecní vinotéka – kam se i s kolegou hned nakvartýrovala. Nedivíme se. Oproti horku nahoře bylo ve sklípku klima akorát. Za chvíli přijeli pokořitelé Dívčích Hradů a viděli, že jim držíme místa před hospodou, tak pohli se zásobama kofoly ještě jednou, opravili jeden defekt a jelo se směrem na Nové Mlýny, po hrázi okolo nádrží, což bylo taky na zhebnutí, hnusnej asfalt a pekelný horko. Kdyby někoho napadlo abychom aspoň jeli lesem. No jo, na les taky přišlo, ale zdejší cesty byly zřejmě vyrobeny z nadrcených cihel a střešních tašek, tudíž taky pro fajnšmekry. To by si měli nechat patentovat. Za chvíli jsme vyjeli na protipovodňovou hráz, někde přes dědinu, zase na hráz, přes most pokrytý nádherným asfaltem – a z mostu přímo na rozbahněné staveniště. No nádhera. Zase jsem upíchla bicykl do bahna a jeho vyprošťování jsem opepřila slovníkem, za které by se nemusel stydět ani průměrný dlaždič. Dělníci ze mě měli dost srandu. Ale taky dobře. Bůh ví, co by se ode mě dozvěděli pěkného, kdybych do té kaluže zahučela celá. Kousek dál jsme měli zase najet na slušnou asfaltku, ale nic z toho. Zase polňačka. A už se sčítaly úrazy. Jedna borka si roztrhla lýtko o armovací pletivo – a náš Jiřík taktéž. Já jsem prohlásila, že chci taky, že na levé noze zatím žádnou jizvu nemám. Borka si výslovně vyžádala septonex a během ošetřování se tvářila tak, že by asi nejradši překousla řídítka. Jiřík spatřil septonex a začal se tvářit, že tu vůbec není, páč takovou potupu jako nechat se veřejně ošetřit si fakt nemůže dovolit, ale nic nepomohlo. Brožka se septonexem si jej stejně našla. Pokořen a zahanben se na nás bolestně díval a když měla Brožka v práci jeho ránu, útrpně se zeptal : „Mám říct pro diváky au?” A v tu chvíli mi ho bylo tak strašně líto …

Cestou jenom nadával, jak si to vůbec mohli dovolit ho nedobrovolně a neprávem ošetřit a já jsem soucitně dodala : „Jasně, Jiříku, jsou to svině, ale neboj, my tě pomstíme? Co jim uděláme?” On pomyslel na tu potupu a prohlásil : „Zavedeme jim anální sondu v podobě borové šišky.” A začal zpívat : „Ančo, drž, Ančo, drž, Ančo, držko plechová … ” Nic nechápajícímu Gregimu jsem vysvětlila, že touhle písničkou jsme zahajovávali hodiny fyziky, když jsme ještě mívali Anču Vychopeňovou. Jiřík jen dodal, že fyzika s Ančou na něm zanechala trvalé následky. Pak jsem zmínila Průšu a Jiřík doda, že ten na něm zanechal mnohem, mnohem těžší trvalé následky. Pak jsem zmínila Šrámici, která je už celá žhavá, jak nám v pondělí ráno zase zkazí náladu na celej tejden, nedejbože na celé prázdniny – a Jiřík si preventivně odplivl a já začla Gregimu líčit, jak jsem ji jednou ráno mohla přejet, ale bylo mi líto autoškolácké Fabie. A jelikož Šrammstein viděla, že mě to baví, okamžitě mě vyzkoušela ze ZSV. Jiřík jenom konstatoval, že příští rok se jí musíme libovolným způsobem zbavit, nebo to nepřežijem. Za chvíli jsme vyjeli v Lednici, vydupali jsme si pauzu v obchodě a šli jsme zbrojit. Jiřík zíral do ledničky s vodama, já jsem se k němu přitočila a řekla, že to je špatnej regál. Pochopil, mrkl na mě a zeptal se, jestli s ním jdu do tequily. Yeah! Počkali jsme až vypadnou profáci z obchodu, fikli jsme do vozíku tequilu a dvakrát Sprite a mohlo se jet domů. Tak to mělo vypadat od začátku.

Kolo jsem nechala stát před chajdou, tak na pět minut chcípla, vytasila hadr a pořádně ho očistila, než jsem se sama vydala do sprchy. Po sprše jsem finišovala s balením a s Jančou jsme řešily zásadní problém. Dnes si chtěli upéct kuře – a protože borci pánové koupili mražené a ještě k tomu s drůbkama, tak by ráda věděla, jestli může ještě napůl zmrzlé kuře upéct. Chtěla se zeptat svojí máti, ale nemohla se jí za boha dovolat, tak si řekla, že to nechá náhodě. Pak to šlo ráz na ráz. Počkali jsme na odvoz, naložili jsme kola a tašky a doufali, že dojedou, Asi deset minut po nich vyjel i starosta – a zůstali jsme sami. Hoši – tedy Jirka a Kuba (?) – na mě mrkli, prej jestli jdu na moučník s pěnou. Toš ja, skočila jsem pro peněženku a navštívili jsme hospodu u rybníka, každej jsme dali po třech kouscích, pak jsme se ještě prošli kolem rybníka, sežrali hrst špendliků (až mě zarazilo, kolik lidí tohle ovoce nezná) a vrátili se domů rozdělat fire. Tentokrát jsme ale vyrobili kotel ze dvou „polínek”. Poslední válečná porada stála za to. Brožová zahájila slovy : „Přátelé a kamarádi … ”, Jiřík přidal : „Soudruzi a soudružky … ” a já jsem to zakončila : „Nechoďte nám na hrušky”. a pak se mohlo začít s poradou samotnou. Brožka nás celou dobu chválila, že jsme byli prostě úžasní a že zatím neměli skupinu, která by to odjela bez remcání tak jak my, že boříme mýty o tom, že aktuální generace je fyzicky zakrnělá a že i ty naše menší kiksy (asi myslela jak si pánové dali místo jednoho povoleného birra sedm) jsou ještě v pohodě a že jsme strašně hodní … až mi ty kecy přišly fakt trochu o kulovém. Skončilo zasedání a hladovci se vrhli k prostřenému stolu (uprostřed hrnek a v něm kopřivy, na jednom prkýnku plech s pečeným kuřetem a vedle plech a na něm chleby zapečené se sýrem). Janča posléze konstatovala, že péct mražené kuře nebyl moc dobrý nápad. Nevadí.

Hoši mě pověřili udržováním požáru, že zatím skočí do Lednice pro kuřivo. Přišli asi za hodinu a půl, že museli až do Hospody u ruma. Já jsem mezitím umyla a sklidila všechno nádobí v kuchyni (holt když se napiju, bejvám aktivní až hrůza) a pokecala jsem s Brožkou o tom, jak se mají turisti a vodáci, ona se mi svěřila, že se trochu bojí, aby ti naši pitomci tam na vodě neprovedli nějakej průser. Ale toho bych se nebála, myslím, že vodácký doprovod nebude mít strach je v případě potřeby proplesknout. A tak jsem rajzovala po kempu, když jsem šla kolem táboráku, nalámala jsem ty větvě, co ležely vedle a přiložila. Pak dorazili pánové. Že prý si ještě uvaří něco dobrého. Vytasili Dobrý Hostinec – kuře na smetaně, odměřili do hrnce dva talíře vody a pustili se do díla. No prostě mladý chemik hadra. Jiřík míchal, Kuba probíral ledničku. Jirka od plotny houkl : „Má tam někdo vejce?” „Jo!” „Sem s ním.” A něčí vejce skončilo v jejich večeři. Jiřík pokračoval : „Je tam ještě?” „Jo!” „Sem s ním!” Já jsem jim dobrovolně věnovala zbytek zásob, protože mi bylo jasné, že je všechny zbodnout nezvládnu, tak pánové dostali dokonce i salám, pak ještě někomu šlohli sýr a šli večeřet. Brožová se nechala slyšet, že nad jejich kulinářským uměním prostě natvrdo žasne … a odešla spát. Zatímco pánové večeřeli, zašla jsem ještě zařídit pár organizačních věcí, předně potom hrnek. Když jsem si šla pro svůj plecháč, potkala jsem před chajdou brečící Janču. Prý něco s mladým. V ruce měla flašku vodky a pořád něco mlela o milostných problémech a že už to není tak jak bývalo, že tomu svýmu nechce ublížit a že neví, jak dál. A že jí mám poradit.Ale já rozumím milostným problémům asi jako koza petrželi. Tak jsem jí tam vykládala něco ve stylu, že to bude dobrý, že to tady, teď a v takovém stavu, v jakém je, nevyřeší. A pak jsem se radši zdekovala za klukama, sorry, ale na takové psycho rozhovory nemám vůbec talent. Teď se jde chlastat.

Tu flašku tequily se spritem jsme dali ve třech. Jelikož Kuba neměl hrnek, šlohl ten, co na stole zastupoval funkci vázy, umyl ho a po akci do něj zase uškub kopřivu tak, aby nikdo nic nepoznal. Chvilku jsme seděli u ohně a řešili nesmrtelnost chrousta, pak jsme přelezli bránu (za zcela střízliva bych to asi neudělala) a šli jsme na obchůzku kempu, objevili jsme tam nějaký další středoškoláky na výletě, jistýho Vojtu a dvě borky, Barču a Terku. Pánové se jim začli decentně (decentně?! Zvrhlíci!) věnovat, dokud Terka nevytuhla jako poleno a Barča nezačla panikařit, jak ji dostane do chajdy. Ale ta nakonec trochu vytuhla taky. Asi za dvě hodiny dámy vstaly z mrtvých, přišlo tam ještě pár dalších lidí, Vojta radši utekl (asi se bál že budu stejná zvrhlice jak naši pánové) a jako dárek nám nechal flašku meruňkovice (dříve syntetického ředidla), pak se lidi vypařili všichni a zbyla tam jakási holčina s lehce ostravským přízvukem, se kterou jsme fajně pokecali, ukázali jsme jí, kam nás musej na noc zamykat a šli jsme směrem domů. Hoši přišli k bráně – a najednou zaveleli k rychlému ústupu. Asi zahlídli někoho ze soudruhů profesorů nebo někoho podobného, naštěstí se ale situace brzo uklidnila,flašku jsme předali nějaké dobré duši od nás a přelezli zpět. Pak jsme sedli k ohni, ale do pěti minut na nás vyběhla Brožová, že chápe, že nechceme spát, ale že ostatní možná spát chtějí, tak bysme se podle toho mohli zařídit. To bych ráda ty spáče viděla ... Zdekovali jsme se do chatek, že půjdeme spát. Buchla jsem sebou do postele v oblečení, v jakém jsem celou dobu lítala po venku, objala jsem batoh a usnula … Bylo to, prosím, kolem čtvrté ráno …

5.den

„Přišel jsem
viděl jsem
pošel jsem … ”

Vzhůru zase jako první. A zvlášť po tak náročné noci. To už trochu naštve. Zašla jsem něco udělat se svým ksichtem, na snídani jsem neměla náladu ani pomyšlení. Zato aktivity jsem měla na rozdávání. Už když holky odešly z chajdy na snídani, šlohla jsem si v kuchyni smeták a šla to tam vymést. Nejvíc dost ze mě měla Brožka – potkala mě se smetákem a ptala se, kam s tím jdu. Odpověděla jsem stručně : „Já prosím odlétám.” Prohodila něco ve stylu že by bylo fajn se umět takhle přemísťovat. Fajn. Po deváté přijela místní správcová omrknout to. Celkem vzato byla spokojená a mohla nás bez keců vykvartýrovat. Seděli jsme před místní hospodou, posílali domů žhavé esemesky o tom, že přijedeme ve dvě deset vlakem a někteří ještě hrdě dospávali. Já ne. Pánové se vyptávají, jak jsem ten včerejšek rozchodila. Pamatuju si všechno a nevolnost jsem si vybrala už včera (včera?), tak nevím, o co jim jde …

Autobusem jsme se dopravili do Břeclavi, odtud směr Olomouc, z Olomouce do Zábřehu a ze Zábřehu domů. U gymplu už stáli naši rodičové, aspoň teda můj táta se zlatíčkem tam stáli určitě. Zapadla jsem do rvačky o tašky a kola, ukořistila jsem svoje, narovnala vyvrácené odrazky, tašku jsem hodila tatovi a nasedla na kolo. Což asi nebyl nejšťastnější nápad. To jsem si ale uvědomila až když kolem mě projela první policejní Felda. Rychle jsem se zdekovala do zapomenutých uliček Vikýřovic, kam si los policajtos sami netroufnou ani za bílého dne, natož aby tam jezdili lovit poněkud přismahlé účastníky sportovně-turistických kurzů.

A ještě ten den večer, když jsem zpracovávala fotky, mi přišla SMS od Maruš. Jelikož jsem ji moc nepochopila, napadlo mě … že by turisti už taky nebyli střízliví … ?

Sečteno, podtrženo a zlogaritmováno – zkratku STK jsme naplnili ve všech existujících významech, které by se na tuhletu zkratku ve spojistosti s naším jihomoravským působením daly napasovat. Měli jsme se nádherně a vrátili jsme se v plném počtu, což potěší, páni profesoři s náma taky byli spokojení, aspoň teda nikoho z nás nepřizabili. Lehké komplikace jsem odhalila až doma – na pravém lýtku mám modráka o obsahu čtyřiceti centimetrů čtverečních a vůbec nevím, kde jsem k němu přišla, a na zádech jedné fajnové halenky (myslím to přešité pánské tričko s giga výstřihem) mám několik fleků od pryskyřice. A když jsem si pak ještě uvědomila, že v pondělí máme první hodinu ZSV, vážně jsem zapřemýšlela o tom, že zavolám Jiříkovi, aby vzal tu flašku meruňkového ředidla v pondělí do školy. Všichni si cvaknem a paní Šrámková se samou radostí osype …