Jak jsem maturovala

Tak trochu patetické cancy ze zadní lavice.

Svou maturitu jsem se rozhodla pojmout tak trochu … jinak, tak trochu se stylem a nonšalancí chlapa v nejlepších letech, který má skutečně všechno na háku - s drahými hodinkami na zápěstí, třídenním strništěm na ošlehané tváři, ve které se jako důstojné vrásky zračí všechny jeho zkušenosti, který umí zkrotit starou 911ku, a po večerech usedá do koženého křesla, nalije si panáka něčeho kvalitnějšího, pustí si hudbu a začte se do intelektuální knihy. Prostě tak jaksi důstojně a easy. Bohužel, nebo bohudík, jsem řádně šílený tak trochu magor pohlaví ženského a mám teprve rok plnoletosti za sebou, sice mě už život něco málo naučil, ale pořád to není dost, řidičských zkušeností mám poskrovnu a v Porsche jsem v životě neseděla, a večer si přinejlepším otevřu oplechované pivo a nebo laciné červené, vlezu s notebookem do postele a pohybuju se po pochybných internetových stránkách, kam slušná holka za celý život nevleze a hodinky mám plastový, a tudíž se není čemu divit, že v době deseti dnů před maturitou jsem všechny tyhle své ideály ztratila. Ano, chtěla jsem tuhle poslední gympláckou story (ano je to tak, zamáčkněte slzu ...) psát se stejnou lehkostí jako všechny předchozí, ale nedá se svítit, občas mi tam nějaká ta patetická sračka ujede a hlavně se projeví nervy, které už teď mám řádně na pochodu, v noci se probouzím s děsem v očích, žaludkem na vodě a bolehlavem tak strašným, že si místy přeji buďto nebýt a nebo už být po maturitě. Co už.

Dnes jsme měli poslední zvonění. Vybrali jsme něco k osmi tisícům, poděkovali učitelům a na školním dvoře jsme opékali klobásy a čepovali pivo. A taky nám řekli, kdy maturujem. Svých čtyřikrát patnáct minut slávy si vyberu v úterý dopoledne, den před svými devatenáctými narozeninami, a v momentě kdy mi to řekli, se moje veškerá neochvějná jistota rozpadla, moje osobnost byla náhle stabilní jak Windows 95 (blahé paměti), a myslela jsem že co nevidět začnu objímat záchodovou mísu a nebo se sesypu ještě ve třídě. Kecům že nic neumím se nedalo věřit, nebo spíš dalo, ale nikdo je neposlouchal, protože by se musel přiznat, že sdílí moje přesvědčení, a sdílení je nelegální. Po akci jsem dorazila domů, shodila svůj kostým africké trhovkyně a rozhodla se zatím neotvírat matiku (stejně už mám 19 otázek hotových) a udělat si pořádek ve věcech. Končím se školou, teď už mě čeká jenom zkouška ze čtyř předmětů a konec, už nebudu každé ráno chystat věci do školy, už se nebudu přehrabovat ve skříni s knížkami, už je prostě konec. Ještě předtím jsem se trochu otřepala z toho, že pár lidí na naše zoufalé somrování drobných reagovalo nepříliš slušně, a že ta na první pohled kultivovaná starší dáma před Prametem se po slušném dotazu, zda si od nás za pár drobných nekoupí perníček projevila jako nervově labilní uječená hysterka. Jiní lidi byli aspoň slušný, vymluvili se že potřebujou drobáky na autobus a nebo že už zaplatili té skupince, která rozdávala prezervativy, ale aspoň nám popřáli ať nám to dobře dopadne. Co to znamená, dobře dopadne? Znamená to čtyři krát jedna nebo nejvýše čtyři krát čtyři? Zbodla jsem celou tabulku hořké čokolády a ospravedlnila to tím, že si něčím tu náladu musím zlepšit. Ano, samozřejmě, měla bych se učit, ale čím víc se budu přepínat, tím to bude horší. Nebojte, nepřepínám se, jen už mám za posledních pár dní té matiky už plný brejle a v Kauflandu u regálu s ovocem už místo „Limety“ čtu „Limity“.

Všichni bývalí maturanti, které potkávám při svých toulkách po informační dálnici mi tvrdí, že celá maturita je jedna velká fraška, ale já jsem se o tom zatím nepřesvědčila. Ani jsem se loni nebyla dívat na loňské maturanty. Zaprvé se mi nechtělo nosit si společenské oblečení, zadruhé mi to bylo blbé, protože vím, jak bych se cítila, když by se šel někdo takhle dívat na mě. A teď proberu skříňku s věcmi do školy. Je tam minimálně osm měsíců starý nepořádek, který mohu teď už s lehkým srdcem zlikvidovat. Věci jsem dělila na tři hromady – budu potřebovat, musím ještě probrat a okamžitě vyhazuju. Pár věcí s popiskem „Matematika“ a „English“ skončilo předem v té první skupině, páč se z nich hodlám ještě učit. Pod ruku mi přišly skripta ze ZSV. Vyhodit? Ne. S těma mám jiné plány. Uplyne pár týdnů a na třídním webu se objeví vzkaz : „Všichni, kteří víte kam, dostavte se prosím dne x.6.2008 od 15:00 na kalbu u Černé 2, na programu bude nezřízená konzumace alkoholických nápojů, smilstvo v kůlně na nářadí, močení do řeky, zvracení za keřem a rituální pálení skript do ZSV.“ Jo, to bude ono. Pak jsem začla řadit euro obaly s různým materiálem. Letáky a mapy ze zájezdů. Procestovali jsme celou jižní Evropu, hodně toho viděli, hodně se dověděli, hodně vypili a málo naspali. Ale k čemu mi to bude? Vzpomínky mi nevezmou, a těch mám dost, a dokud bude žít můj pevný disk, budu mít i dostatek fotek. Přemýšlela jsem jestli mi někdy bude k něčemu mapa Valencie, ale nakonec skončila tam, kde ostatní nadbytečné papíry, kopírované listy do biologie a písemky z matematického semináře. Jó, derivace a integrály uvidím nejdřív za skoro čtyři měsíce, pokud mě nepřepadne nějaký podivný sen. Ale ne, podivné sny u mě zásadně začínají „#include <iostream>“ světle zeleným písmem na černém pozadí, takže se nemám čeho bát. Ze dvířek skříňky jsem strhla euro obal s rozvrhem hodin, pod ním byl rukou dopsán nápis : „Vydržať!“, který jsem tam přidala v době čistého zoufalství z toho, jaký máme rozvrh a koho máme z matematického semináře. Ještě si pamatuju, jak jsme po tom krásném zjištění šli prvního září na pivo k Řekovi. Jako by to bylo včera, když jsem tiskla rozvrh a lepila ho na dvířka skříně. Na rozvrh jsme si zvykli, na matematický seminář taky. Potkala jsem tam spoustu fajn lidí, kteří mě pak začli zdravit když jsme se potkali na chodbě (a já jsem z toho měla strašnou radost, protože to jen tak někdo nedělá). Teď už je možné, že se s těmato lidma už v životě neuvidím, a docela mě mrzí že jsem se s něma nestihla rozloučit. Jednomu z nich dlužím dvě piva, a bylo by mi blbý jej na ně nepozvat, ale prý se ještě domluvíme. Pak jsem vysypala batoh. Skvěl se na něm pivovarský odznáček, pár kláves ze staré klávesnice, minidisk a šroubovák v síťované kapse, horolezecká karabina a kroužek na klíče s mnoha otevíracími zařízeními z pivních plechovek. A uvnitř se nacházel sešit se starou membránou z klávesnice pod obalem (matematika), kalkulačka, která byla místy chytřejší než já (nebojte, žádný Texas Instruments, ale uměla hezky zobrazovat zadané výrazy a počítat hodnoty funkcí, a Jirka, ten dezolát co seděl přede mnou, ji miloval), dvě pravítka v dezolátním stavu, deodorant, pouzdro, kosmetická taštička, která jak na potvoru neobsahovala žádnou kosmetiku, ale dva imbusové klíče, náplast, izolepu, malou obouvací lžíci a zavírací nožík s otvírákem a vývrtkou (suvenýr z Řecka, tak krásná a nepostradatelná věc na všech školních zájezdech), sada nářadí na kolo, univerzální sešit – moje záchrana v těch nejotravnějších hodinách, kdy jsem mohla jedním uchem tam a druhým uchem ven pouštet všechny znalosti, které jsem shledala jako pro můj další život nepotřebné, a ruku jsem zaměstnávala zapisováním „pseudotechnopoezie“ a nebo vyráběním čmáranic, které jsem pak v létě přenášela lihovou fixou na kůži neznámých borců na diskotékách v cizím městě, a ač nehezká a neoblíbená, tímto jsem se stávala jejich oblíbenkyní. Nebo jsem tam občas psala i zápisy z hodin, do kterých jsem nenosila sešity a nebo jsem je momentálně zapomněla, což bylo vzhledem k formátu sešitku A6 docela nepohodlné, ale mělo to styl. Jo, tyhle moje sešitky. Už mám jeden i na příští rok. Stejná značka, stejný rozměr, stejný uživatelský styling. Ale s propiskama to je čím dál horší. Už u mě nenajdete arzenál drahých černých gelovek s tenkou stopou, jenom jednu pochybnou propisku z průhledného plastu, která sice píše tence, ale inkoust z ní teče jen co se s ní přiblížím k nepopsanému listu čtverečkovaného papíru, na který si dělám matematickou přípravu. Co už, laxnost způsobená blížícím se koncem a špatné zásobení papírnictví vedle gymnázia udělaly svoje. Jo, vlastně mám ještě jednu, tu s kterou jsem psala maturitní práci (největší blábol mého života), ale ta má silnou stopu, není to gelovka a navíc je modrá. Už několik let se držím své zásady – černá barva a tiskací písmo. Nejspíš je to součást mého buřičství a individualismu, které mě nepustily ani po skončení puberty. Asi budu po tátovi, toho stejný způsob psaní drží ještě v sedmapadesáti letech věku, takže to asi pubertální manýr nebude. A mikrotužka mi zbyla jenom jedna. Zbytek jsem spolu s pravítky rozpůjčovala před písemkama matematickým seminaristům, ale protože to vždycky byli hodní kluci, věřím že mi je někdy vrátí a nebo mě za to pozvou na pivo. Považte, lze odolat tak hezky položenému dotazu, jako je třeba : „Máš právě dvě tužky? Ne? A máš teda více než dvě?“. Mimo to mám v pouzdře ještě stříbrnou gelovku (už několik měsíců nepoužitou), pár barevných linerů na grafy, zalamovací nůž, kružítko, přetržený náramek s logem Škoda Motorsport, pravítko, lesk na rty a hromadu tuh do mikrotužek. A popisovač na CDčka. Ale ten už mě štve. Je to takový ten laciný liner, který nemám ráda. Jednou jsem měla extrémně tenký liner na bázi toluenu, až ho někde uvidím, musím si ho zas koupit. Nebo jenom prohrabu hrnek s tužkama vedle počítače, tam se něco najde. A ještě teda v tom pouzdře mám miniaturní diář. Je to formát aspoň A8, ne-li míň, tudíž se na jednotlivé řádky moc věcí nevejde, ale to mi nevadí. Větší řádky bych stejně neuměla využít. Stačí mi tam poznámky jako „Kalíme 7:00 H-club“, „M – píšem (derivace vol. 3)“, „Pg - cplx“ nebo „ if(NSZ_percentil >= 70) žádost na FI MU“. Nebo taky ohromný nápis Matura přes tři řádky ve dnech 26. - 28.5 2008. Je mi blbě.

Hned potom jsem si sestavila „maturitní playlist“, tedy seznam mých nejoblíbenějších písniček, ale při jejich vybírání jsem prošla jenom první půlku svojí hudební sbírky, pak mě to přestalo bavit a radši jsem si začla dělat zápisky ze stereometrie. Zrovna tahle otázka by mi snad ani nevadila. Řez krychlí nebo jehlanem snad udělat dokážu a ty různé šílené definice odchylek a vzdáleností s pomocí Boží snad nějak syntetizuju. V playlistu mám asi tak všechny songy, na které mám nějaké (vesměs hezké) výraznější vzpomínky, a u kterých znám text natolik dobře, že nemusím zapojovat mozkové závity a přesto si můžu pořádně „zabékat“. Není totiž nic zoufalejšího a zoufale krásnějšího než zpívat píseň Cambodia tak bolestným hlasem, jak se to nepovedlo ani samotné Kim Wilde. „Well, he was Thailand-based, she was an airforce wife, he used to fly weekends, it was an easy life ...“ Krásný, smutný song, který končí větou „She won't see his face again.“ Anyplace, Anywhere, Anytime, kterou daná borka nazpívala spolu s Nenou je taky dobrá, ale taková moc mainstreamová. A I Love My Computer od Bad Religion je sice moje oblíbená, ale k této příležitosti dle mého názoru zvukově poněkud nevhodná. A Zelená od Tří sester … nebudu to komentovat, ale čestné místo v playlistu si přece jen našla. Tento song je univerzální odpověď na všechny otázky týkající se Akce u Černé Numero Uno a vsadím své nepohodlné sandály na to, že naše maturitní afterparty dopadne co do množství a složení podobně. To zase I Engineer od Animotion je velice kvalitní, a svou atmosférou i patřičně „bolavá“, ale přece jenom ani tak nereflektuje tu správnou předmaturitní nervozitu, jeho bolavost spočívá spíš v takové jakési rozmarně patetické náladě oficiálního ukončovacího maturitního večírku, když už budu prostě vědět, že „I take the lead, you take the pain, you see I engineer this game“. A nebo Volition pres. Evolver – Evolver. Na to začnete pařit i na autobusové zastávce a do euforického stavu se dostanete bez přispění jakékoliv chemie. A taky to tak trochu bolí. Je to prostě ta správná muzika pro přípravu k maturitě. A hezky jsem si při tom zavzpomínala na fyzikální exkurzi, páč tehdy mi sebevědomí porostlo aspoň o 200 procent. To bývaly akce, na které se nezapomíná. Jednou určitě budu mít o čem vyprávět svým dětem a snad i vnoučatům. Ale když si uvědomím, že uplyne čtrnáct dní, ve škole podepíšem nějakej protokol o maturitní zkoušce a celých osm let bude minulost, za čtrnáct dní bude totálně po všem, jímá mě hrůza.

Bohudík den poté mě veškerá nervozita přešla, ale jenom na chvilku. Maturitní playlist jsem si vypálila na CD, protože přece jen moje hi-fi věž má o něco kvalitnější zvukový výstup než počítač, no a pak pokračovala v matematických orgiích. Jo. V úterý dopoledne. Už několikrát jsem si za ponurých rán cestou do školy přehrávala scénář dne D. Z repráků v autě mi bude jak už tradičně řvát paní jménem Kim, a tentokrát už mě ráno paní Šrámková předjíždět nebude ... prostě protože jsem to řekla. Zaparkuju na zajisté poloprázdném parkovišti mezi vozy členů maturitní komise a nejlépe rovnou přes tři místa zároveň. Proč ne, dneska je to můj den. Vystoupím, předám klíče otci, protože vím, že odpoledne nebudu ve stavu řídit, a odejdu, ale ten song mi zůstává v hlavě. „He had the saddest eyes the girl had ever seen. He used to cry some nights, as though he lived a dream. And as she held him close he used to search her face as though she knew the truth, lost inside Cambodia – a – a.“ Projdu bez zastavení šatnou, kde jsme proseděli dlouhá rána a ještě delší poledne o volných hodinách a pomalým, rozvážným krokem vyjdu nahoru do našeho shromaždiště, kde budou, jak předpokládám, sedět další čtyři zoufalci, možná víc, možná už i zoufalci a vítězové předešlého dne, kteří nám v případě potřeby nabídnou, že nám uvaří kafe a budou nám držet palce na všech možných končetinách. Ale to pochybuju. Budou rádi že jsou rádi a možná ještě budou dospávat následky bujaré oslavy toho, že dali, nebo smuteční pijatyky nad tím, že nedali. Co už. „But then a call came through, they said he'd soon be home, she had to pack her case and they will make a rendez-vous … “ To ráno ze sebe nedostanu ani jeden z arzenálu mých vesměs sprostých komentářů, kterými vždycky hodnotím situaci, když přijdu na písemku s hlavou jak po čerstvém format C:. Pak se většinou podpoříme pár siláckými řečmi stylu „Jedna basa z češtiny ještě nikdy nikoho nezabila!“, poplácáme se po zádech a jdeme do akce. Teď nebude na silácké řeči čas ani nálada a všichni budem ve skrytých zákoutích paměti vybírat poslední zapomenuté střípky vědomostí, které nám tam po brainstormingu svatého týdne zbyly. Nejspíš se tam sesypu na podlahu a nic se mnou nenadělají, a nebo se vrhnu prvnímu chlapovi kolem krku a vybrečím se mu na rameni ze vší své tuposti a nevědomosti, ze všech na mě spáchaných minulých i buducích křivd a kdo ví jestli to nebude právě ten, který mi ještě včera říkal, ať se v informatice trošku mírním a nenasazuju moc vysokou laťku, protože maturuje těsně po mě. Bože, co já tam budu dělat, vždyť já to nezvládnu. A někde tady ty představy už končí. „But now a year has passed and not a single word. There's only one thing left I know for sure: She won't see his face again!“ Sakra, jestli tenhle song náhodou není o mě a o všech mých přátelích. Sice, mluvit o přátelích je ode mě trochu velkohubé, protože takové lidi neznám, ale kdybych měla aspoň mluvit o těch, kterým jakž takž důveřuju a s kterými jsme si blízcí, k nějakému nenulovému číslu bych zajisté došla. A představy pak pokračují tou lepší variantou. Sejdu dolů do šatny a budu radostí uchcávat, a jestli potkám někoho z té squadry, která nastupuje ten den odpoledne, skočím mu kolem krku a nechám obtisk rtěnky (počkat, rtěnky? Co to je? Dyť já doma nic takového nemám!) na límečku košile (pokud bude zadaný, tím líp). Pak vrazím do Heldu. Je to odporný pajzl, ale jeho výhoda je ta, že je blízko. Vrazím tam, sednu k baru a poručím si velkýho ruma a kopnu ho do sebe. Stejně tak zbytek mojí maturitní skupiny. A až nás to omrzí, buď půjdu na autobus a nebo si zavolám odvoz, a v momentě jak přijete otec, asi se rozbrečím. A o den později … Party. Dám si řízek, na který mám chuť už dva týdny, pošlu paní Šrámkovou do háje (už čtyři roky ... celé čtyři roky se na to těším!), potykám si se zbytkem kantorstva a pak se ztřískám jak zákon káže.

Svatý týden, zvláštní, ještě nedávno mi přišel skoro stejně daleko jako odchod do důchodu, a teď už ho triumfálně zahajuju pojídáním mražených jahod a šprtáním se statistických vzorečků. Nevadí. Vytáhla jsem dokonce staré sešity do matiky. Ty si vždycky ráda čtu. Někde mezi poznámkami si zapisuju hlášky z hodin, a ty stojí za to. Večer, kolem desáté, když jsem našla další správně zoufalý „předmaturitní“ song – Enola Gay od OMD, jsem se rozhodla, že zkompletuju hlášky. Sice už to nebude mít jiný význam než ten, že se to zveřejní na třídním webu a tím to skončí, ale udělám to. Jsou to už dávno zapomenuté situace, pohrávání si s pedagogem a balancování na hranici neznalosti a drzosti, ale to k hodinám matiky patřilo. Pan Strnad nám klidně mohl říkat „dementi“, my se neurazili. Možná jenom ty největší křehotinky a nejješitnější pánové, ale těm to patřilo. A v poslední hodině matiky nám říkal, že když u maturity spočteme všechno, dostaneme jedna, když něco nespočtem, bude to za dva, když to bude s boží pomocí, tak to bude tři, když nespočtem nic, bude to čtyřka a pětku dostanem, jenom když ho naserem. Naseru ho? Ne, nebudu chtít, nebudu se o to snažit, snad by mohl být shovívavý k černé vyznavačce Tučňáka. Sakra, kdy to bylo když říkal, že máme sto dvacet dní do matury? Znělo to spíše jak „dvě stě v městě, tři sta z místa“ a připadalo mi to zhruba stejně daleko jako odchod do důchodu. Dnes si odškrtávám osm dní a nevím jak je natáhnout na co nejdelší časový úsek. Ne, vlastně neodškrtávám nic, protože nechci vidět jak ty dny ubývají, ty kecy že by někdo šel už zítra vlastně pořádně nechápu.

A taky jsem vyvrátila starou studentskou pravdu : „čím míň víš, tím líp spíš“. Není tomu tak. Čím víc se učím, tím míň toho vím, a čím míň toho vím, tím náročnější je pro mě usnout. Ani ne že bych měla nějaké depky, to ne, spíš už mě bere taková apatie, jako že už s tím nic moc nenadělám, ale prostě tupě čumím do monitoru a nevím co by, protože na matematiku mi už zdegenerovaly mozkové závity (už dokonce krátím do kříže v součtu zlomků) a čeština mi prostě neleze do hlavy ať dělám co dělám. Dnes asi budu otravovat babičku, dám jí všech 400 stránek skript, ať to někde otevře a ptá se mě na to, co vypadá důležitě. Mamča tohle včera totálně nepochápala, ale nevadí. Bože, jaký mám strach! Tohle už není ten nostalgický smutek, tohle je strach, zoufalství, nevědomost, všechno dohromady, protřepat, nemíchat. Nemám štěstí v lásce a ani štěstí ve hře, snad budu mít štěstí aspoň u maturity. Sakra. Dospěla jsem do situace, kdy musím v celém textu provést substituci a místo čtrnácti dnů do maturity slevit na týden. OMG!

Naštěstí den poté jsem se probudila už v trochu lepším psychickém stavu, nervů bylo míň a dokonce už jsem pochápala že sin2x + cos2x = 1 a byla jsem stavu vyřešit dokonce i soustavu „tří o třech“, a to se přiznám že soustavy nemám ani trochu ráda. Literární neznalost jsem zcela vypustila a neznalost informatickou, kterou jsem si uměle vytvořila proto, abych ze sebe mohla dělat chudáčka co nic neumí, jsem schopna zrušit během dvou hodin tím, že si zopakuju LaTeX, některé prasárny z HTML (ach, jak je tomu dávno co jsem psala poslední definici rámů a obrázkovou mapu … ) a „kecací“ otázky jako Historie výpočetní techniky nebo Hardware.

Tak jsem celý den trávila zalezlá ve výpočtech a čemuž se divím, časem jsem pochopila skoro všechno. Za chvíli se vrátila máti od zubaře, a první co mi řekla, bylo : „Nechceš se projet na kole?“, což u nás doma znamená totéž co „Potřebuju abys zajela tam a tam vyřídit to a to.“ Jelikož jsem se právě potýkala s nehezkým kombinatorickým problémem, který mi hlava prostě nebrala, zavrčela jsem, že je venku hnusně, bude tam pršet, je mi zima a musím počítat. Mamča razantně kontrovala : „Aby se ti líp myslelo, provětráš si hlavu ...“ Normálně čumím. Normálně z toho vždycky bývá hromada keců když někam jedu, a teď, světe div se, jsem dokonce vyháněna z baráku aniž by to mělo nějaký hlubší smysl. Nechápu. Trochu nevrhle jsem zareagovala, že mi to konečně po týdnu trochu myslí a že toho musím stihnout co nejvíc, jinak to neudělám, a hlavně čím víc mi do toho bude kafráno, tím hůř mi to půjde. No, a to jsem asi přehnala. Ale co už, mamča se zdekovala někam pryč, původně jsem ji podezírala, že se urazila, ale nebylo tomu tak. Naštěstí. No a já si dala trochu pohov. Za ty desítky počmáraných papírů na to mám právo.

„Den poté“ bylo zase o něco hůř. Babičce se udělalo tak zle, že musela na pohotovost a já měla místy vážné obavy, zda to ve zdraví rozchodí. A navíc mě od rána tak bolela hlava, že jsem nezvládala naprosto nic. Zkusila jsem se ještě učit matiku, s tím že zítřek věnuju češtině a v pondělí sfouknu angličtinu, informatiku a dojedu matiku. Táta mě celý den lákal na losinský tuningový sraz. Měla jsem však hodně dobré důvody nikam nejezdit. Prvním byla – jak prosté – matika, a tím druhým bylo opodstatněné mínění, že se tam sjede taková sebranka, že naše prakticky sériová Octavie by mohla mít ambice na vítězství jak ve sprintu, tak v soutěži o nejlepší „úpravu“ (no, po spatření té agresivní 911ky na tátových fotkách jsem změnila názor). Táta ale provokoval pořád. Ukázala jsem mu „binární čtyřku“ a pokračovala v učení. No, v učení. Mozková kapacita docházela a moje myšlení se chovalo jako operační systém od Microsoftu, prostě po příliš dlouhé době takřka nepřetržitého provozu si žádá restart, no a když zavřu oči, vidím modrou obrazovku. Naštěstí gentlemani nevymřeli a okolo osmé mi psal Jiřík, jestli prý jdu kalit. Ve stavu řádné apatie a pocitu, že už se stejně naučím leda tak hodně velké houby, jsem jenom zahlásila, že ho čekám před barákem, trochu jsem se ohákla, Jiřík dorazil a jeli jsme směr Zábřeh. Musím se přiznat, pro tu jeho Škodovku mám jistou slabost, jako už pro všechny zadokolky, no tak jsme si udělali krásnou projížďku Šumperskou kotlinou, dorazili na Perlu, tam sem zklopila litr tekutého chleba národa našeho, ale brzy jsme změnili stanoviště, bo jsme si tam mezi těma patnáctiletýma „hoperama“ cítili jako exkurze z domova důchodců, asi do jedné jsme zkejsli v disco clubu Žumpa, kde jsme se zase cítili jako exkurze v domově důchodců, ale už byl trochu kulturní podnik, pak návrat, benzin, cesta domů a domluva, že ještě pozdě k ránu na ICQ. Nezvládla jsem, asi deset minut předtím než napsal jsem usnula nad skriptama do češtiny. V neděli dopoledne jsem tedy dojela češtinu s tím, že vůbec nic nevím, a rozhodla jsem se pokusit se nalít si do hlavy trochu věcí z matiky, jako třeba goniometrické vzorečky nebo kombinatoriku, k čemu jsem usoudila že využiju vrbu u potoka. Proč? Ze stejného důvodu, z jakoho zvažuju že k maturitě příjdu v otcových montérkách. Jen tak. Lidi se učej kdekoliv. U stolu, v posteli, sedě na radiátoru, ve vaně nebo na záchodě. Tak proč ne na stromě? Je tam krásný klid a není tam připojení k internetu, vrah všech mých pokusů o učení, zvlášť od té doby co mi jeden konec síťového kabelu trčí hnedka za postelí. Nicméně přesto jsem měla řádné nutkání místo učení napsat velkolepou lyrickoepickou básnickou skladbu o panu Turingovi a kvítkách šeříku s pěti lístky, jejíž hlavní myšlenka mi za svaťák jen tak mimochodem vykrystalizovala v hlavě. Na to bude času dost. Hned po maturitě. Celé čtyři měsíce kdy budu moct psát ty svoje zoufalosti, vyrábět šperky, programovat, experimentovat s linuxovými distribucemi, jezdit na kole, objíždět amatérské automobilové závody, hýřit a pít. Dva dny. Sakra, dva dny. Zítra už bude slavnostní zahájení a první zoufalci jdou na řadu. Mám strach.

Bylo den před dnem D. Probudila jsem se ve standardní době, a první věta kterou jsem pronesla ještě než jsem otevřela oči, byla : „Do háje, zítra maturuju“ a vyzbrojila jsem se na zahájení. Ve škole jsem potkala angličtinářku. Sice jsem měla nervy na pochodu a už druhý den jsem byla na oxazepamu, ale ona vypadala ještě nervózněji než já. Sice měla nějaké námitky proti mému oblečení, páč jsem tam byla napůl v civilu, ale já se šla teprve převlíct (ee, v sukni na kole jezdit nebudu). Upustila pár povzbudivých slov a šla. Bože, díky. Došli jsme k našemu shromaždišti, za chvíli pro nás přišla třídní, že máme nastoupit ve dvou řadách před tabuli a provede se zahájení. Stála jsem tam jak péro a umírala. Třídní měla řeč, předseda měl řeč (vysoký sympaťák, češtinář/němčinář z Hejčína), Filip měl řeč a Bibše předávala kytku. Ještě jsme trochu schízovali na „základně“, pak jsme chvíli schízovali v šatně a nakonec naše „ajťácká“ skupinka schízovala před školou. Sdělili jsme si co všechno neumíme a mnou se rozlíval spásný pocit smíření. Domluvili jsme se, že po matuře, ať dopadne jak chce, jdeme do hospody. Povídal Formi, že na jedno, Laďa ho opravil, že aspoň na deset a já je opravila, že matura se bude zapíjet tvrdým, a ne pivama a Lukáš se přidal, že teda půjde kalit taky, když jinak nedáme. Ti kluci jsou prostě fajn.

Minulo však poledne a moje suverenita byla ta tam, a prožívala jsem stejnou krizi jako včera večer. Slzy, chaotické přebíhání od učebnice k učebnici, krize že vůbec nic nevím. Naštěstí jsem byla asi jedna z mála, která stihla všechny maturitní otázky. Jirka už prý taky řádně schízuje. Nedivím se. Jsem mimo, nevím jak dál.

Den D. Probudila jsem se a uvědomila si, že maturuju a umím absolutní kulový. Sprcha, oblíct, sbalit věci, narychlo vytisknout přehled historie výpočetní techniky a síťařiny. Cesta do školy, ne autem, klepala bych se tak že bych nohu na plynu neudržela. Potupně autobusem a v uších ten starý známý song. Well, he was Thailand-based, she was an airforce wife … Schízy v šatně, jedna z posledních cest po schodech nahoru do posledního patra, do jazykovek, tam kde se maturuje. Potkali jsme Brožovou. Byla strašně hodná. A potkali jsme i Měšťánka. všechny nás symbolicky nakopl do zadku, že nás musí nastartovat. A pak se náš „IT department“ odebral směrem ke svému pracovišti. Byla to bohužel ta větší z IT učeben, ta kterou nemám ráda (já radši ten bordýlek a intimčo v té druhé), ale s tím nic nenaděláme. Jdu třetí. Dva hoši už zapadli do učebny a ten zbytek tam seděl na lavičkách jako ta hromádka neštěstí. Šla kolem Šrámková v podivně červeném outfitu a vypadala hrozivě (očividně tam ten den byla s primárním účelem děsit maturující chudáky) Podívala se na nás s jakousi směsicí pohrdání a výsměchu a obrátila se na mě slovy : „Ale Nelo, snad nejste nervózní … “ Áno, chápu, pro kantory musí být pohled na vystresované maturanty s kruhy pod očima a bledou tváří děsná prdel - ale toto nebyla prdel ani slova útěchy - vzhledem k tomu, že mě odjakživa měla ráda jako osinu ve spoďárech (což ale bylo oboustranné ;) ) předpokládám, že si mou nervozitu tak nějak sadisticky užívala a brala ji jako jakousi odplatu za to, že jsem v hodinách ZSV odmítala praktikovat řiťolezectví a zapadnout do její šablony "ideálního studenta". Já jsem si ale na pár momentů stejně zvráceně užívala to, že ji s největší pravděpodobností vidím naposled a i kdyby ne, tak už mi neublíží. Hlavou mi proletělo několik "duchaplných" vět, kterými bych ji mohla odpovědět, ale mlčela jsem jako sovětský partyzán při výslechu na gestapu, abych náhodou neřekla něco nevhodného v ještě nevhodnější dobu. A pak že prý jestli se mě ještě může na něco zeptat. Vrátila jsem jí ten sžíravý a nenávistný pohled přikývla. Prý jestli tu jsem na kole. S trpkým úsměvem povídám že dnes ne a mrzí mě, že jsme před rokem tu sbírku na nájemného vraha nedotáhli do konce. To se mě ptá ta pravá. Ta, která mě před dvěma týdny v hodině neskutečně drsně zpérovala za to, že jsem si za jízdy zapínala bundu a nedržela se řídítek. Naštěstí jí tato odpověď stačila, asi usoudila, že mě rozhodila dostatečně a odešla děsit někoho jiného.
Za chvíli šel okolo Voráč, tak prý jestli se má na naše výkony těšit. Vyhýbavě jsem odpověděla že se pokusíme, a on že to je dost malá jistota a odešel. A pak šel kolem Strnad. Když nás tam uviděl, praštil s kufrem o zem a pronesl „Já jsem si měl vzít foťák, to by byla krásná fotka, by se to jmenovalo „pohřební hosté“, tu fakt vypadáte jak nějaký pozůstalí!“ Strnádkova dobrá nálada nás docela potěšila, ale pak už jsem si šla tahat. Bylo to číslo 6 – tedy software, jedna z otázek, jejiž domácí přípravě jsem nedala ani minutu, ale po patnácti minutách přípravy a patnácti minutách slávy jsem stejně měla pocit, že mě Měšťa ani nenechal říct všechno, co jsem chtěla. A pak bude matika. Bude to boj. Rychle jsem si udělala multivitamín a vycucala kofeinovou tabletu. Strnad už hlídal ty, co se připravovali a tvářil se strašně hodnej. A taky že byl. Ptal se, co jsem si vytáhla za otázku, já řekla že software, on se ptal jak si myslím, že jsem dopadla, já řekla, že dobře, ale když chtěl Měšťa slyšet příklady, vzpomněla jsem si především na "linuxové" programy a na jejich windowsácké ekvivalenty jsem si občas nevzpomněla, a on pravil, že to vůbec nevadí. Pak jsem šla na řadu, vytáhla jsem si stereometrii, což patřilo mezi otázky, které jsem si i tak trochu přála, říkala jsem si, okecat teorii umím a řez taky vždycky udělám. Ale co se nestalo. Na potítku jsem jakejsi řez sice spáchala, ale pak jsem zjistila, že je krajně blbě, tak jsem ho ještě honem předělala na dobře. Další příklad jsem tam syntetizovala sama nevím jak, třetí byl no problemo a k dalším jsem se nedostala. Řez jsem tedy předvedla OK, u syntetizovaného příkladu Strnad ještě u tabule změnil zadání, takže to taky šlo, jenom jsem byla trošku zmatená, ten třetí jsem taky dala celý a čtvrtý jenom teoreticky. Dobrý, no. Pak následovalo další „čekání na Godota“ v podobě maturity z češtiny. Na „základnu“ za náma přišly nějaké borky, jestli se můžou jít podívat na naši maturu z češtiny. Chtěli jsme jim to zakázat (My jsme IT department, my češtinu neumíme!), ale nakonec jsem to borkám povolila, ale až je někdy potkám, chci po nich panáka. OK. Stejný kšeft jsem udělala s nějakýma borcema, takže o pití bylo postaráno, no a pak teda „do boje“. Ale měla jsem šťastnou ruku. Otázka 10. Božena, Erben, Havlíček. Pohoda. Sice jsem občas plácala strašné blbosti - asi jako když dlaždič čte technický manuál a snaží se, aby to znělo kultivovaně - na mluvnické otázky jsem reagovala „Hhmmmmmm … Nevim!“ a předseda se na mě občas díval stylem jako : „Bože, holka, je vidět že seš ajťák, páč tu meleš kraviny“, ale nakonec mě propustili s dotazem, co mě přimělo číst a napsat si do četby Lady Fuckingham od Oscara Wilde. Bože, co je na tom že si čtu porno? Ale nakonec se na Lady Fuckingham paní Pálková ptala jen proto, že jim tu knihu kdosi čórknul z knihovny, no a všichni co si ji napsali do četby jsou hlavní podezřelí, jenže jí ji mám v elektronické podobě, takže nic. Následovala angličtina. A tady se to potento. Jo, ono štěstí na otázky jsem nemohla mít věčně, že jo. Vytáhla jsem si Českou republiku. Ano, je to ostudné, ale o památkách své vlastní země vím kulový. Jo, mé vlastenecké cítění asi není úplně ukázkové a mít v hlavě encyklopedii historických a zeměpisných památek naší vlasti není zrovna moje hobby, ale i tak, když se mě ptali na univerzitní město s památkou, která je v UNESCO, nevěděla jsem NIC. O to ostudnější je to, že předseda maturitní komise pocházel právě z toho města. Aspoň jsme se s angličtinářkou nakonec pobavily o víně, informatických školách, stavu českých silnic a úchylných ženských z IT oddělení. A pak si celá naše pětice sedla do naší "záchytné místnosti", na tabuli jsme psali neslušné nápisy a doplňovali je hodně explicitními ilustracem, žrali jsme jednohubky a koláčky a čekali na rozsudek. Bylo to strašné. Stáli jsme před maturitní komisí jak pět kusů pánského přirození v pohotovostní poloze a ač jsme se tvářilil že jsme cool jako okurka, měli jsme nervy na pochodu jak nikdy v životě. Předseda začal : Milá absolventko, milí absolventi … až v tom mometně jsem si uvědomila, že jsem z dnešní pětky jediná baba … a v zápětí jsem si uvědomlila, že řekl "absolventi" ... a dál už jsem vnímala jenom jména, předměty a čísla. Můj rozsudek zněl 1,2,1,1. A pak už jsem nevnímala nic. Gratulace členů maturitní komise. Předseda hlásí : „Užíval jsem si to!“ (bodejť by ne, celou češtinu se mým výkonům nevýslovně řepil a v angličtině mu učitelka nabonzovala, jaký jsem zvrhlík, tak ještě aby si to neužíval) Strnad přiznává : „Jó, bylo to dobrý … “, což je u něj maximální možná míra pochvaly, jenom Voráč s Vizinovou konstatují, že „to mohlo být lepší“. Moc povzbuzující to nebylo, ale měli pravdu. Voráč zřejmě myslel na můj matematický kiks a Vizi zřejmě narážela na to, že jsem byla v češtině zmatená jak … informatik u maturity z češtiny. Snad kdyby to byla maturita z C++štiny, bylo by to lepší. Ale nevadí. Už tak to dopadlo o hodně líp než jsem předpokládala.

V soustřeďovně už se hromadila odpolední směna. Zatím tedy jenom Jirka s Filipem. Chvilku jsme řešili známky, pak Jirka znejistěl a ptal se jak se to v matice řeší s kalkulátorem. Bez velkého rozmyslu jsem mu se slovy : „Někdy vrátit“ do ruky vrazila svůj „sčot“. Chvíli zíral na obal a vsadím se, že nám oběma v tom momentě hlavou probíhaly vzpomínky na ty chvíle, kdy si ji půjčoval na nudné hodiny fyziky a dějepisu, aby si s ní mohl hrát. Popřáli jsme klukům hodně štěstí a vydali se zakončit naše dnešní vítězné tažení. Vytáčela jsem tátovo číslo na mobil. Zvedl skoro okamžitě. Bez nějakého kecání jsem mu odříkala svou vítěznou sérii, neveřil. Třikrát jsem opakovala a ohlásila, že se jdu opít. Pak jsem vytočila telefonní číslo k mamči do práce a postupovala podle stejného schématu. V „opodpatkovaných“ botách jsem seběhla schody a s klukama jsme se stáhli k Řekovi. Za chvíli před námi stály čtyři krásně orosené půllitry. Vydatně jsem se napila hanušovického zlata. Tohle je nejlepší pivo v mým životě. Formi to komentoval, že by klidně mohlo být, kdyby to byla Plzeň, jenže on v tom momentě asi nepochopil tu symboliku. Po pívě jsem šla zinkasovat prachy za moji korálkovací činnost a následně jsem šla koupit onu symbolickou flašku – a pak jsem jela domů. Stála jsem na nádraží zpocená až za ušima, se strhaným ksichtem a tupým úsměvem na tváři, ale … jsem vítěz. Vystoupila jsem z autobusu. Slunce svíto, bylo vedro a ve vzduchu voněl rozpuštěný asfalt. Jsem vítěz. Doma jsem ze sebe shodila oblečení a okamžitě zapadla do sprchy. Tam mě načapali naši. Máti mi předala ohromnou kytici bílých lilií a otec tam oprdelkoval z foťákem. Hodila jsem po něm ručník. Já vím že by nejradši fotil všechno a všude (tak už vím po kom mám ten podlý dokumentaristický instinkt), ale co je moc … Radši jsem se oblekla, nechala otce ať si mě vyfotí, když chce, a pak jsem zavolala kámošce. Spolu jsme vycudily flaši a já šla chcípnout. Zítra bude pro změnu zase těžký den.

Vstala jsem okolo deváté a vydala se zpátky do města, páč jsme na sebe s Hančou vzaly bojový úkol koupit dárek pro Brožovou a Vizi. Nakonec jsme koupily Brožové volejbalový míč, na který jsme se všichni podepsali, a Vizince knihu Katyně. A oběma ještě flaši vína. Doma jsem pak ještě pro každou vyrobila DVD s fotkama. Odpoledne jsme potom slavnostně zakončili maturity, zjistili jsme že nikdo nerupl a předali jsm členům maturitní komise nějaké to kvetoucí šáší. A pak už jsme měli jenom hodinu času, než v restauraci hotelu Sport propukne to, na co jsme se zřejmě všichni (kromě abstinentů) těšili celý svaťák. Maturitní večírek. Za tu hodinu jsem si ještě zajela domů (páč jsem si zapomněla světýlka na kolo. Ty by se někdy pozdě k ránu cestou domů mohly hodit) a pak jsem se již přesunula na místo činu. Byl tam zatím jenom Veselos, tak jsme si spolu dali první pivo, pak začali chodit i další lidi, studenti i profesoři. Za chvíli byl lokál plný a začla se servírovat večeře. Dala jsem si ještě pivo, ale poučena z předchozích pivních smrští, jako byl třeba lednový ples, jsem radši přeřadila na vodku s džusem, což je pití, které i ve velkém množství snáším podstatně líp (tj. bez nevolností a s mírnějším bolehlavem). Ale kolik jsem jich vypila, to se mě radši neptejte. Ne že bych vám to nechtěla říct, ale nejdřív by se mi hodilo, aby to někdo řekl mě. Totiž v jistých stavech to s mojí pamětí i s mojí matematikou nebývá zrovna nejlepší. A podle rozdílu financí před a po akcí jsem to taky zjistit nemohla, páč jsem si nepamatovala výchozí stav. Nedaleko ode mě – skoro naproti - se usadila Šrámková. Ne, tuhle paní jsem fakt nikdy neměla ráda a myslím, že to bylo oboustranné. Určitě si všimla, že se chovám divně, poněvadž jsem měla v plánu jí v pokročilém stavu opilosti vyčíst všechny křivdy a nespravedlnosti, kterých se na mě a na celé naší třídě dopustila - a nebo jí přinejmenším sdělit, že mám nevýslovnou radost z toho, že ji vidím naposled. Když už jsem si k ní ale přisedla, uvědomila jsem si, že teď už je vlastně bezzubá a zkoušet jí teď něco vyčítat mi přišlo stejně ubohé jako její metody udržování autority. A ona se ke mně otočila a začla říkat něco ve stylu že strašně obdivuje, že celý rok jezdím do školy na kole – takovou dálku a bez ohledu na počasí. Napadlo mě jen jedno velmi nehezké rýpnutí, ale nakonec jsem to komentovala jenom tím, že těch patnáct kilometrů za den není vůbec žádná dálka a radši jsem se stáhla a nechala Šrámkovou se svými análně-speleologickým fanklubem a vydala se raději do Strnadova fanklubu, kde se bouřlivě řešil LaTeX pro Windows a pomlouvaly Windows Vista. Kousek vedle zase Ivča líčila Tesařové, jaké zvrácenosti se děly v hodinách němčiny a co pár minut obě vybouchly v nečekané explozi smíchu. Například když Tesařová přinesla papíry na písemku, ale pak si ještě musela jít pro zapomenutý známkovací sešit a Martinka jí mezitím ty papíry vyhodila do odpaďáku, a nebo jak jsme Tesařovou podpláceli hořkou čokoládou a jak dělala půlka třídy bordel při čtvrtletce, aby si druhá půlka mohla napovídat. Mira s učitelkou biologie spolu vášnivě debatovali o biologii versus technických předmětech a zřejmě se při tom trumfovali, kdo zná víc sprostých slov. Strnadovi jsem před odchodem sdělila, že byl jediný kantor, kterého jsem si na škole doopravdy vážila, on řekl, že kecám a já jsem si řekla, že až budu chtít někomu sdělit svůj obdiv, budu muset být střízlivější. Tak postupně odpadali nejen kantoři, ale i slabší jedinci z našich řad, a okolo půlnoci už zbylo jenom „zdravé jádro“. Zaplatili jsme profesorský lístek a vydali se na vítězné tažení městem do nejbližšího nonstopu. Kluci s vidinou spravedlivé pomsty za to nepodmíněné osmileté vězění odběhli pochcat hlavní vchod do školy a někdo navrhoval, abychom šli na hřbitov, jak to udělala úterní odpolední maturitní směna v noci na dnešek. Ale nakonec jsme zakempili v nonstopu Orange a ještě chvíli popíjeli. Dala jsem si mojito, pak mě Jirka poprosil, abych dorazila jeho colu s rumem, páč on už se necítí (vypít toho tolik co on tak se taky necítím … i když jsem se se svou spotřebou taky nenechala zahanbit), no a na další pití jsem neměla ani pomyšlení. Okolo třetí jsem opustila místo činu, doprovodila jsem Miru na nádraží a naskočila na kolo. Na nejbližším možném místě jsem odbočila do Vikýřovic, páč jsem měla docela lufty z mužů zákona a o půl čtvrté jsem vítězoslavně dorazila domů.

Ve středu jsme měli být v jedenáct ve škole na takové ty poslední administrativní věci. Vůbec mi to nepřišlo nijak strašné, ale až pak po probuzení mi došlo, jak strašné to vlastně ještě bude. S tím bolehlavem a návratem o půl čtvrté jsem to jaksi nedomyslela. A do školy jsem se radši dopravila autobusem, bechla na lavičku vedle naší třídy a byla ráda že žiju. Když došel zbytek, popovídali jsme si o naší kocovině, vyřídili potřebnou administrativu a asi za hodinu a půl nás čekalo slavnostní vyřazení v klášterním kostele. Vrátila jsem se domů, převlekla do svátečního (i když sváteční look by mi na ksichtu ten den nevykouzlila ani profesionální vizážistka, ba ani odborník na Photoshop) a jeli jsme do akce. Nu co, jednalo se o takovou tu typickou slavnostní oficialitu, které zrovna dvakrát nemusím, ale jak říkám, tehdy jsem byla ráda, že jsem ráda a bylo mi to fuk. Následně jsme se víceméně rozprchli, teda ani ne, pár lidí chvilku sedělo v kavárně, já jsem se šla s mamčou projt do města. A je to za náma.

Nebo spíš není. Na druhý den jsem s jednou kámoškou ještě šla do školy odevzdat návratky o tom, jak se nám tu (ne)líbilo a co teď budem dělat, a v rámci této akce jsem ještě šla Strnadovi vrátit sbírku úloh do matiky. Takovou tu co byla větší a těžší než průměrný externí harddisk a nepřátelé matematiky jí říkaly – škaredá, tlustá, zelená. Pan Strnad mou návštěvu komentoval slovy : „Áaa, ožralci se vracejí!“, vrátila jsem mu sbírku a prohodili jsme pár slov a pak jsem vyrazila do města. A koho jsem tam nepotkala – Laďu, Kristýnu a Páju. No jo, maturanti se nuděj a tak zevlí ve městě ...

Tak jsem zase jaksi symbolicky postoupila o krok výš. Drahé hodinky na zápěstí, papírově potvrzeno zdolání středoškolského vzdělání, sklenka šampáňa položená na stolku vedle notebooku – jen tak, tři promile alkoholu ze středeční noci, už skoro týden neholené nohy a hora dalších zkušeností do budoucna. Především empirický (ano, empirický, čili založený na zkušenosti, pane Voráči) důkaz věty, že blbí mají štěstí (jinak se ty moje známky nazvat nedají) a že čím více se bojíte, tím líp to dopadne (musí jít ale o strach upřímný, nikoliv ten syntetický), spousta krásných i méně krásných vzpomínek, jedna, dvě zamáčknuté slzy za osmi lety života a mou skororodinou kterou možná vidím naposled a přede mnou jedna výzva za druhou.

No prostě kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, nezapomene, a jestli se neuchlastali k smrti, tak chlastají dodnes. Mějte se, hovada!

A víte co bylo nejvtipnější? Po několika týdnech nás asi pět sedělo na zahrádce jedné šumperské kavárny. Jiřík se "přiznal" že má v autě pár mých věcí, které mi musí vrátit - půjčila jsem mu pár kusů svého prádla jako kostým na poslední zvonění a kalkulačku při maturitě. A s ledovým klidem jsem mu na to odpověděla: "Jo, tu podprsenku si klidně nechej, ale tu kalkulačku chci zpátky!"
Jo, jak pravil klasik - vědecká kalkulačka Casio - 500 korun. Podprsenka z výprodeje v Kenvelu - 250 korun. Vidět jak se Janda málem zakuckal svým kafém ... k nezaplacení ...